PETR PAN//OUAT//FF//SHORT STORY

29.

Ahojky! Původně jsem chtěla dát kapitolku, až zítra jenže jsem se nakonec rozhodla, že vás nebudu napínat. ;) Užijte si čtení!

-------------------------------

Wendy pov.

Pomalu jsem padala vzduchem. Přemýšlela jsem. Vzpomínala. Zavřela jsem oči. V té černočerné tmě se mi ukazovaly obrazy. Obrazy z mého života. Bylo jich tolik, ale já hledala pouze jediné. Petra.

Jakmile se mi ukázaly vzpomínky s ním, tak se mi automaticky zvedly koutky do úsměvu. Sbohem Petře. Byla jsem šťastná, že jsem ho mohla vidět alespoň takhle. I přes to jsem se cítila smutně. Nebyla jsem schopna ho zachránit.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na tu noc, kdy jsem byla zavřená spolu s mrtvými dívkami v jeskyni. Měla jsem tam ještě jiný sen. Jak to, že jsem si na něj předtím nevzpomněla? A proč se mi právě on teď znovu zjevuje?

Zdálo se mi tam, že jsem byla na nádherné rozkvetlé louce. Ležela jsem mezi květy. Pomalu jsem se posadila a rozhlédla se lépe kolem sebe.

Nebyla jsem tam sama. Kolem mne šťastně seděly nějaké dívky. Něčemu se společně smály, když si ale všimly, že jsem se probudila, tak se kolem mě seskupily do kroužku. Všechny byly moc krásné.

"To je ta nová?" zeptala se jedna z nich „Ano" odpověděla další. „K-kde to jsem?" zeptala jsem se trochu zdráhavě „Vítej v zahradě snů, vzpomínek a utišení. Jak se jmenuješ?" „Wendy Darling"

„Já jsem Lenna první dívka a též ta, která stvořila tuto zahradu" „P-první dívka? Co tím myslíš?" „Vše se dozvíš v pravý čas. Teď mě dobře poslouchej-" trochu se odmlčela „Také znám Petra a stejně tak ho znají i tyto ostatní dívky" rozhodila rukou k ostatním děvčatům, která se pousmála

„Proč? To se též dozvíš, až přijde čas. Nemáme moc času. Cítím ale, že ty jsi poslední a proto jsem tě musela vidět. Ty je budeš moct zastavit. Stejně mě to ale bolí, nechci, aby byl Petr s jinou než se mnou, ale já už jsem mrtvá, takže pro něj nic udělat nic nemůžu" podotkla nakonec hořce a po tváři jí stékala slza.

Všechny dívky se na mě v tu chvíli podívali se směsicí žárlivosti a smutku a některé se dokonce musely odvrátit. Kdo jsou? Proč tu jsou a proč jsem tu vlastně já?

„Já vůbec nic nechápu. Co se děje? To jsem mrtvá taky?" „Ne mrtvá zatím nejsi. Právě teď musíš být silná. Tato zahrada ve skutečnosti neexistuje je to jen směs iluze a vzpomínek. Vidět ji mohou jen dívky, které jsou svázány stejným osudem. Ty jsi, ale nakonec ta vyvolená, která může Petra zachránit. Jakmile se probudíš, tak my zmizíme. Zmizíme konečně navždy. Konečně jsme dokončily naše poslání, které zahrnovalo, že ti pomůžeme, aby byl Petr šťastný. Budeme znovuzrozeny, znovu jako lidé. A vrátíme se díky tomu zpět do našich rodin. Vrátíme se v čase do doby, než jsme sem přišly. Jen Petra, už nikdy neuvidíme" povzdechla si znovu smutně.

„Ty, ale musíš Petra zachránit! Zachraň, ho-prosím. Udělej ho šťastným." Mluvila roztřeseným hlasem a u toho začala brečet a spolu s ní i ostatní dívky. „Co-" chtěla jsem se zeptat, co myslí tím, že ho mám zachránit a jak, ale pak se ostatní rozplynuly a já znovu upadla do tmy.

Aha, tak takhle to bylo. Já potkala předešlé dívky, které zemřely s jeskyni. Omlouvám se. Omlouvám se, ale nedokázala jsem ho zachránit. Zklamala jsem. Nezasloužím si ho. Spletla ses ve mne Lenno. Nejsem nijak výjimečná. Nejsem ta vyvolená.

Pak jsem dopadla do vody a začala se potápět ke dnu. Zapomněla jsem se nadechnout, když jsem ještě mohla. Poslední bublinky vzduchu mi utíkaly vzhůru. Stejně, tak i můj život ze mě pomalu prchal.

Sbohem rodino. Sbohem Petře. Sbohem. V tom se svět kolem mne propadl do ticha a tmy, kterou už jsem, tak dobře znala.

„To se jen tak vzdáš?!" zakřičel někdo vedle mě se směsicí hněvu a zoufalství a já se leknutím prudce otočila ..............

Váš Kačík ;)

-------------

Jak se líbí tahle kapča? Těšíte se na konec?