PETR PAN//OUAT//FF//SHORT STORY

31. finále

Wendy pov. finále

„Beru to!" řekla jsem rozhodně a s odhodlaností se jí zadívala do obličeje. Lenna mi s úsměvem podala přívěšek. Stiskla mi ruku a potom se začala pomalu i s ostatními dívkami rozplývat. „Uvidíme se ještě někdy?" vykřikla jsem, ale ony se jen pousmály a poté už po nich nezbylo ani památky.

                                                                                              ---

Otevřela jsem oči. Zaštípala mě do nich slaná voda a já plavala rychle vzhůru. S kašlem jsem se vynořila na hladinu a chytila se nejbližšího kamene. Vzhlédla jsem vzhůru, ale až nahoru jsem nedohlédla.

Jako nabitá novou energií jsem plavala zpět ke břehu. Voda ze mě tekla proudy, ale to mě nezajímalo. Šla jsem dál a dál. Ani na chvíli jsem se neotočila a mířila jsem na vrcholek kopce tajnou cestou, kterou jsem jednou zahlédla jít Petra.

Jak jsem se blížila tak jsem zaslechla hlasitý výkřik. Petr. Ne ne ne. Rozeběhla jsem se. „Dost!!" zakřičela jsem na ně, když jsem spatřila, jak se jeden z nich připravuje ho bodnout nožem. Petr pomalu vzhlédl ke mně se zakrvácenou tváří a po jeho líci ztekla slza. Ještě nikdy jsem ho neviděla brečet. „Jsi- jsi to ty?" zachraptěl hlasem, ze kterého byla cítit bolest.

„Ano- ano jsem to já! Copak jsi zapoměl, kdo jsi? Copak by ses nechal zastavit někým, jako jsou oni?" podívala jsem se mu do očí a pak natáhla ruku. Rozevřela jsem dlaň a přívěšek mu rychle hodila k nohám.

„Cara Esther, dammi forza. Benedici il mio amato e abbi pietà di lui. Dategli la mia forza vitale" usmála jsem se a pak se mi podlomily kolena a já upadla.

„Co jsi to provedla Wendy" Petr se dotkl rty přívěšku a ten se do něj absorboval. Pak zakřičel a svá pouta roztrhl. Poté se mi zatmělo před očima a já znovu upadla do říše snů.

                                                                                      ---

Do nosu mě uhodila sladká vůně růžového mýdla. Ach, takové jsem měla přesně doma. Domov, jak se asi ostatní mají? Nezapomněli na mě už? Pomalu jsem otevřela oči a protáhla se. Musela jsem se štípnout do ruku. Ne. Tomu nevěřím! Rychle jsem ze sebe strhla přikrývku a postavila se na nohy.

Ty mě bohužel neudržely a já tak šla s lehkým žuchnutím k zemi. To mě ale nezastavilo a já se na ně znovu postavila. Přešla jsem pomalu nevěřícně k oknu mého pokoje a zadržela jsem slzy.

„Kde jsi Petře?" vykřikla jsem z okna. „Co tu křičíš, mladá dámo" ozvalo se za mými zády, až jsem s sebou cukla. Přede mnou stála nahněvaná teta. „Ty jsi si ještě nezbalila? No to jsou my manýry. Hni sebou za hodinu odjíždíme!" prskla a ve vší eleganci odešla.

Promnula jsem si oči a podívala jsem se směrem k posteli. Na ní ležela velká otevřená kniha a na první straně nebyl vidět nikdo jiný než Petr. Přeběhla jsem k ní a prstem pohladila jeho obrázek.

Takže to byl všechno jen sen? Ne! T-to přece nemůže být možné!!

Se slzami v očích jsem se podívala do malého zrcátka na nočním stolku. Když v tom jsem si něčeho všimla. Okolo krku vysel on. Ten prazvláštní přívěšek. Náš přívěšek.....

KONEC.

---------------------------------------

Tak a je to tady! Váš očekávaný konec příběhu, který jsem pomalu dopisovala. Doufám, že líbilo. Navštivte taky mé jiné příběhy!

Váš Kačík