Noci se Snapem

19.

"Nemůžu uvěřit, že mi to nedošlo," usmál se Harry na dceru.
" Co myslíš?" zeptala se Hermiona.
" No, že bych ji tak mohl pojmenovat."
" Truchlili jsi. Člověk vytěsňuje spoustu věcí," námítla.
" Asi musím Snapeovi poděkovat."
" Nemyslím si, že by malá byla tvé matce teď tak podobná. Malá miminka se podobají kde komu," řekla skepticky Hermiona.
" Proč by to jinak říkal?" pokrčil Harry rameny.
"Co já vím? Ale nakonec třeba mu tvá matka ukázala nějaké své fotky, když byla hodně malá," připustila Miona.
" Nevím, viděl jsem jen ty vzpomínky, který mi předal při bitvě. I tak mu chci poděkovat," rozhodl se Harry.

Když vyndal Lily z postýlky, prohlížel si její obličejík víc pozorně a zkoumal podobnost s jeho matkou. Pak pokrčil rameny, dal jí pusu na čelo a předal jí Hermioně. Poté zašel za ošetřovatelkou a sdělil jí, že své dceři konečně vybral jméno. Ta se na něj usmála. Přešla k její postýlce a na kartičku k příjmení napsala Lily.

***

"Viděl jsem ho," řekl Severus ředitelce, když k ní došel druhý den odpoledne na čaj.
" A?"
" Nevypadal, že by mne chtěl proklít. Dokonce mi nabídl, že mi ukáže dceru. Když jsem ji uviděl, vyklouzlo mi jméno jeho matky. Skutečně tak vypadá... On se toho hned chytil a pojmenoval ji tak," pousmál se Severus při té vzpomínce.
"No konečně," usmála se Minerva.
" Vypadá mnohem líp než před týdnem. Byl jsem dost skeptický, když s tím přišel, navíc jsem ho chtěl sobecky pro sebe, ale nakonec mu to pomohlo."
" Taky se mi to nezdálo, ale máš pravdu, je to tak lepší. Jen mě mrzí, že to zasáhlo i tebe. Vím, že bych se na vás dva měla zlobit kvůli Ginny... Ale myslím, že jste byli potrestání dostatečně. Teď to jen budete muset udělat správně."
" Já vím, bude nutné postupovat pomalu. Musím mu být nejdříve přítelem. Navíc si musí nejdřív uvědomit, že jej přitahují i muži. To bude docela těžké, vzhledem k tomu jak se tomu zdráhal uvěřit předtím..." řekl Severus tiše zahloubaný do svých myšlenek. Minerva jej zaujatě pozorovala. Severus nebýval otevřený ve svých pocitech. Harry ho, zdá se, alespoň částečně změnil.

***

Když Harry ten ve se přišel domů chvíli přemýšlel zda si opět ustlat má pohovce nebo jít nahoru do ložnice. Ještě se tam od pohřbu neodvážil. Oblečení si odtamtud vždycky jen přivolal a čisté už tam nevracel.
Nicméně dnes nechtěl myslet na Ginny. Vytáhl z batohu foto jeho dcerušky Lily. Vyrobil z nich koláž a zasadil do rámu. Poté obraz umístil nad krb. Hned to tu vypadalo o něco lépe. Poté připravil další hromádku oblečků, které měl donést do nemocnice. Ošetřovatelky ji ho měnily docela často. Harry téměř nestíhal prát. Díky Merlin za to, že mohl používat kouzla, jinak by pro ní za chvíli neměl nic čistého nebo suchého. Navzítra se domluvili že mu budou ukazovat jak Lily vykoupat. Docela se toho bál.

***

"Měli bychom za Harrym zajít. Vidíme se jen v nemocnici. Musí být strašlivě osamělý," řekla Molly svému manželovi.
" Ano, zítra ho doporovodíme domů. Když bude chtít můžeme mu pomoct třeba uklidit a chvíli posedět," přikývl Artur.
" Zajímalo by mě, kdy malou konečně pustí domů," přemítala Molly.
" Co plánuješ?"
" Přemýšlela jsem, že bych se na chvíli přestěhovala za Harrym, abych mu pomohla."
" Molly," zamračil se Artur. Nelíbilo se mu, co plánuje. Ona a její ochranitelské, mateřské pudy.
" Co?"
" Nemyslíš, že je to přehnané? Harry si poradí a pokud ne, řekne si o pomoc sám,"
" Ale Arture, co on může vědět i miminkách, chci mu to ulehčit," nafoukla se Molly.
" Uvědom si, že je to Harryho dítě, tobě jí může akorát tak na chvilku půjčit."
"Ale..."
" Žádné ale. Musíš ho nechat se s miminkem sžít. Nikdo učený z nebe nespadl. Pamatuješ nás, když se nám narodil Billy?"
" No jo, ale my jsme na to byli dva Arture. On je sám. Potřebuje pomoc."
" Trvám na tom, že to tak bude, jedině, když si o pomoc řekne," řekl Artur a když chtěla Molly něco namítnout sjel jí pohledem a ona zamlkla.
Do Doupěte poté přiklusal Harryho patron a informoval je, že jejich vnučka se ode dneška jmenuje Lily. Ti dva se přestali hádat a objali se. Měli radost, že se Harry konečně rozhodl a také proto, že Harryho matku měli velmi rádi.

***

Severus připravoval nějaké písemky, ale jeho mysl stále utíkala k okamžikům, které prožil. Nejen že se viděl s Harrym, což mu rozhodně zvedlo náladu, ale také s malou Lily. To dítě bylo kouzelné na pohled. Snad bude mít i milou povahu po své jmenovkyni.
Přemítal o tom co podnikne s Harrym a vymýšlel různé situace, kdy by se mohli jakože náhodně potkat, takže si ani nevšiml že někdo klepe na dveře. Když se klepání ozvalo znovu, Severus zpozorněl. Kouzlem zjistil, že před dveřmi stojí Grangerová.

Co ta tu pohledává?

Zamračil se a kouzlem otevřel. Ani se nenamáhal vstát.
" Slečno Grangerová, co vás sem přivádí? Jak vidíte, nemám momentálně čas," ukazoval Severus na štos pergamenů před sebou.
" Dobrý večer profesore, nezdržím vás dlouho." řekla Hermiona tiše.
" V tom případě pojďte dál, pokud musíte," řekl Snape a dál cosi čmárala na pergamen před sebou.
" Chtěla bych si s vámi promluvit o Harrym."
Severus se zamračil a zvedl svůj zrak k ní. Stála před ním celkem nervózní. Co se mi chystá říct?

" Harry mi řekl že jste mu upravil paměť," přešla rovnou k věci.
" Zajisté se s vámi podělil i o informaci, že to nebyl můj nápad, ale jeho."
" To říkal, ale mě to přijde celé divné. Proč by něco takového chtěl?" zavrtěla nesouhlasně hlavou. Severus chvíli přemýšlel, co jí vlastně odpovědět a pak ho to napadlo.
" Představte si situaci, kdy dorazíte s opravdu velkým zpožděním domů a najdete svého manžela umírat v tratolišti krve, chtěla byste takovou vzpomínku a cítit neustále výčitky svědomí že kdybyste přišla domů o něco dřív mohla jste ho zachránit?" položil ji Severus otázku a Hermiona vytřeštila oči.
" To.... Ach bože, chudák Harry," přikryla si dlaní ústa.
" Ano. Proto se pan Potter se svěřil paní ředitelce, že už si nevím rady a nevidí jinou možnost. Ředitelka mne proto požádala o zásah do jeho mysli. Vězte, že jsem jej od toho sám několikrát odrazoval, ale nedal říci," mračil se Severus.
" Přijde mi občas dost zmatený," řekla starostlivě.
"Obvykle to tak bývá. Člověk po vymazání vzpomínek stále cítí určité emoce, které tuto vzpomínku provázeli, nicméně ne v tak velké míře jako předtím. Časem se to srovná. Dejte panu Potterovi čas."
Hermiona chvíli přemýšlela a musela uznat, že je na tom teď díky tomu vlastně o něco líp. Rozhodla se to tedy hodit za hlavu.
" Já jen, že mám o něj strach. Pro všechny je to těžké, že už tady Ginny není, ale pro něj je to nejhorší. Docela se bojím co bude až malou pustí z nemocnice..." Zašeptala spíš pro sebe.
" Nepochybuji, že to pan Potter nakonec zvládne. Je silný, překoná to... časem," řekl Severus a momentálně vůbec nemyslel na tu zrzku, ale na ně dva.
" Máte pravdu," přikývla a rozloučila se. Bylo zvláštní mluvit se Snapem a přitom se nehádat.

Že by se změnil?