S tebou o Vánocích

1. p r o s i n c e

Sněhové vločky s lehkostí tančí ve vánku a pokoušejí se přilákat na sebe něčí pozornost. Většina přítomných se však mnohem více soustředí na vánoční strom, stojící uprostřed náměstí, jež je zahaleno v tenké vrstvě bílého prachu. Ledem zamrzlá plocha k sobě rovněž poutá několik párů očí. Zdá se, že vločky nemají šanci uspět. Zářící strom je velkou konkurencí a stejně tak ostatní osvícené ozdoby, jež jsou všude kolem.

Já postávám vedle své nejbližší kamarádky, popíjím horkou čokoládu v plastovém kelímku, který svírám prsty a vnímám ono teplo, sálající z něj. Kolem krku mám ovinutou bílou šálu a až po kolena jsem zabalená v kožešinovém kabátu. Přesto cítím, jak mi chlad proudí tělem.

Zima není zrovna mým oblíbeným ročním obdobím, zvlášť když jej trávím venku. Raději se zabalím do deky, usadím se ke krbu a sleduji padající sníh z okna. Ale Mia zimu miluje. A ještě víc miluje čas příprav na Vánoce, což zahrnuje toulání se v noci po městě a nasávání vánoční atmosféry.

Dnešek se ale odlišuje od těch minulých. Dnes se k nám totiž přidal i můj starší bratr Ben. Trochu ho podezírám, že to udělal jen proto, že ho o to táta požádal. Poslední dobou začal být až příliš ochranářský.

Zvednu oči, abych oznámila Mie a Benovi, že si zajdu pro další čokoládu, ale ani jednoho z nich po svém boku nenajdu. Pátrám po nich v hloučku lidí, avšak nemůžu je objevit. Kam mohli jít? Pravděpodobně na mě mluvili a já je nevnímala.

Napadne mě jim zavolat, ale tento nápad ztroskotá hned, co si uvědomím, že všechny své věci mám u Mii v kabelce.

„Sakra," unikne mi. V další vteřině se ale bez rozmýšlení vydám ke stánkům. Pokud někam mohl Ben jít, pak jedině za jídlem. A nejlépe za sladkým.

Vyhodím prázdný kelímek do odpadkového koše a schovám si dlaně do kapes. Pozorně se kolem sebe rozhlížím a nacházím jen neznámé tváře, v nichž se však zračí radost a pokoj. Na většinu lidí má tohle všechno pozitivní vliv. I já mám ráda vánoční období, ale někdy mě přepadá pocit, že uvnitř mě něco chybí. Nějaký kus něčeho, s nímž by byly Vánoce úplné.

Jsem už skoro v dění trhů, když zahlédnu tmavě modrou bundu, kterou si na sebe Ben dnes vzal. Uleví se mi, že už tu nejsem sama. Dojdu až k němu a vydechnu. „Promiň, už jsem tady. Kde je Mia?"

Můj bratr ke mně stojí zády. Jakmile zaslechne můj hlas, obrátí se ke mně a mně se na tváři okamžitě objeví překvapený výraz. A taky krapet šokovaný. Člověk, jenž na mě teď stejně udiveně zírá, totiž není ani zdaleka můj bratr.

„Ehm," zadrhne se mi hlas. „pardon, myslela jsem, že jsi někdo, koho znám. Máš úplně stejnou bundu jako on," vysvětlím.

Odhrne si krátké tmavé vlasy z čela a pousměje se. Všimnu si, že v jednom uchu má sluchátko. Jeho barvu očí nejsem schopná rozpoznat. Je vysoký podobně jako Ben, vyšší než já, takže trochu sklání hlavu. Vypadá to, že je tu dnes večer sám.

„To mi došlo," odpoví melodickým hlasem. „Žádnou Miu totiž neznám," dodá a ze slušnosti si sundá to jedno sluchátko.

Donutí mě to se usmát. „Promiň, že jsem tě obtěžovala," omluvím se a chci se otočit k odchodu, když mi začne odpovídat.

„V pohodě, mezi tolika lidmi je normální se splést." Nevím, jak mě napadlo, že je to Ben. Možná je stejně vysoký a má přesně takovou bundu jako on, ale jinak je úplně jiný. Je jiný jak vzhledově, tak i tím, jak se vyjadřuje. „Mrzí mě, že jsi místo svého přítele našla mě."

To mě rozesměje. „Nehledala jsem přítele, ale svého bratra," řeknu okamžitě a samotnou mě překvapí, proč mu to vlastně vysvětluju. Ani ho neznám. Nemusím mu říkat vůbec nic.

„Sophie! Mám ji!" ozve se blízko mě. „Všechno dobrý," uklidňuje sám sebe Ben, kráčející ke mně, a Mia ho následuje. Jakmile ke mně přijdou, Ben si oddechne. „Všude tě hledáme. Kde jsi byla?" Chci mu odpovědět, jenže on vtom zpozoruje mého společníka. „Ať jsi kdokoliv, máš fakt super vkus!"

Protočím očima. „Ztratila jsem vás. A pak jsem našla tady..." zarazím se, protože mi dojde, že ve skutečnosti neznám jeho jméno.

„Owen," doplní Owen za mě. Věnuju mu vděčný pohled.

„...Owena, v domnění, že jsi to ty," dopovím nervózně. Owen ale vůbec nevypadá, že by ho celé to setkání nějak otravovalo či zdržovalo. Vlastně vypadá, že se dobře baví.

„No jo, vidím, ta podoba je přímo k neuvěření," poznamená bratr sarkasticky. To je totiž přesně on. Chodící sarkasmus.

„Tak fajn," promluví Mia zničehonic. „Důležité je, že jsme tě našli. A myslím, že pro dnešek už to stačilo," chytí mě za paži a pobídne mě k chůzi.

Jindy bych možná uvítala, že už konečně jdeme do tepla, ale teď jediné, na co myslím je, že jsem na tu mrazivou zimu, která mě ještě před pár minutami natolik otravovala, nějakým zázrakem zapomněla.

❆ ❆ ❆

Hezký večer, nebo spíš za chvíli půlnoc :D
Vydávám trochu opožděně, ale přeci jen!

Tento rok jsem konečně chtěla zkusit napsat něco vánočního, poklidného, něco u čeho se můžete odreagovat, co vám zpříjemní prosinec a třeba i trochu dá tu vánoční náladu. Tak tady to je. Doufám, že se vám bude příběh Sophie a Owena líbit.

Dobrou noc ♡☃