S tebou o Vánocích

24. p r o s i n c e

První den vánoční je tady.

Pro nás je to den jako každý jiný. Táta pracuje, Ben také pracuje, a tak je v domě prázdno. Mia odjede brzy ráno a já tak zůstanu sama. Dojde mi, že Vánoce už nejsou to, co bývaly. Když jsme byli s Benem a Colem malí, večer jsme na stůl připravili talíř se sušenkami a sklenicí mléka pro Santu Clause a ráno jsme se budili s tím, že tu byl, protože na nás pod stromečkem čekaly dárky.

Nad krbem jsme měli zavěšené punčochy, v nichž se skrývalo další malé překvapení. Táta nám vždy připravil skvělé Vánoce. Nic nám nechybělo. Jenže teď už to není o dárcích nebo o dětské radosti a představivosti. Naše oči, kterýma jsme se na toto nejkrásnější období v roce dívali, už dnes vše vidí realisticky.

Santa nechodí do našeho domu komínem, nepíšeme mu dopisy s tím, co bychom si přáli, vánoční zázrak není skutečný stejně jako Santovi sobi a elfové. Stále se na to všechno těšíme, ale už ne tolik jako kdysi. A letos se mi zdá, že to bude úplně jiné.

Náš vánoční stromek se tyčí v rohu obývacího pokoje a dominuje všem ostatním dekoracím. Na oknech zvenku se lesknou sněhové vločky a vnitřek domu je zahalen do vůně skořice a vanilky.

Zkontroluji svůj telefon a zjistím, že mi Owen zanechal několik zpráv. Ve všech se mi pořád omlouvá a já už je nemůžu číst, a tak si mobil vypnu. Chci ho mít vedle sebe. A nerozumím proč, když mi zlomil srdce.

Vrátím se zpátky do svého pokoje, ale než tam zajdu, všimnu si, že dveře od toho Coleova jsou pootevřená. Je doma? Myslela jsem si, že je s Isaacem, nebo vlastně kdekoli jinde jenom ne doma. Alespoň to u něj bylo předtím zvykem. Trochu zatlačím rukou do dveří a skutečně se mi naskytne pohled na Colea. Leží ve své posteli a je přikrytý až k bradě. Nevypadá však vůbec dobře.

„Cole?" ozvu se, ale on jen něco zahuhlá. Jsem nucena přijít blíž. Beze slov ho pozoruji. Jsou Vánoce a já nevím, jak mám mluvit se svým bratrem. Vím jen, že rozhodně není v pořádku. Takhle jsem ho už jednou zažila. Přesně takhle vypadal, když jsem ho našla na večírku samotného v pokoji.

Přisednu si k němu a všimnu si, že má na stole sklenici plnou vody a opodál krabičku léků. „Cole, vzal sis prášky?"

Jenom přikývne.

„Nepotřebuješ se napít? Jak ti můžu pomoct? Řekni mi, co pro tebe můžu udělat?" Mám o něj strach. Nenávidím vidět ho tak a být při tom tak bezmocná.

„Nech mě, prosím."

To je jediné, co od něj uslyším. Potom se ke mně otočí zády a ještě víc se zabalí do peřiny. Pochopím, že víc udělat nemůžu. A tak odejdu, ale přesto ho chodím kontrolovat. Jsem poblíž něj, připravená být mu oporou, kdyby mě potřeboval. Tímto jsme si už jednou společně prošli, a tak to zvládneme znovu.

❆

Když se Cole probere, je něco málo po čtvrté. Tento depresivní stav může trvat i týdny. Podle mého jeho nálada poklesla už před dvěma dny. Jistě na to mělo velký vliv Isaacovo zranění a pak se k tomu přidala i ta naše hádka. Pravděpodobně si zapomněl vzít léky nebo je úmyslně nebral. A dnes už propadl do depresí.

Nyní už je na tom ale o trochu lépe. Zvládl se najíst a sejít do obývacího pokoje. Vypadá pořád dost bledě a jakoby bez života, ale vím, že se s tím popere. Když spal, měla jsem čas na přemýšlení a na srovnání si všeho, co se událo za poslední dny, a došlo mi, že ho nemůžu znovu nechat se vytrácet. Už jednou jsem mu v tom zabránila.

Mezi námi vládne tíživé ticho a vznáší se nad námi několik nedořešených záležitostí. Je čas, abychom je nadobro smazali. I když existuje možnost, že tam už budou viset nadobro, ale pokouším se si to nepřipouštět.