S tebou o Vánocích

8. p r o s i n c e

Vycházím ze školy a myslím jen na to, jak mě oslabuje únava. Příliš jsem toho nenaspala a dnešní den byl docela náročný. Dvěma prsty si promnu kořen nosu, hlavu mám skloněnou a dívám se na své zimní boty. Přinutím se však pohled zvednout, protože zrovna procházím školním parkovištěm a nechci riskovat, že mě kvůli mé nepozornosti srazí auto.

Jen tak se kolem sebe dívám a v hlavě se mi rozbíhají myšlenky do několika směrů. Procházím jednu za druhou. Jsem moc zahloubaná, když vtom nad vším zavrtím hlavou a ukvapeně se podívám před sebe. Chvilku mi to trvá, jenomže potom mé oči zahlédnou známou tvář. Poznají jeho postavu, pohodlně se opírající o auto. Ruce má zastrčené v předních kapsách modrých džínů. Vzal si na sebe černý slušivý kabát. Tmavé vlasy mu rouzfoukává vítr, jeho kvílení se mu však do hlavy nedostane. Chrání ho bílé pecky v uších. Pousměju se, když si ho prohlížím. Zcela automaticky se moje rty zvlní do úsměvu, jako by se tomu nedalo poručit. Udělají to bez mého vědomí.

V onen okamžik se jeho oči přesunou z jednoho bodu do druhého a on jimi začne zkoumavě přejíždět po okolí, načež se zastaví. Naše pohledy se spojí. Trochu mě to vyvede z míry. Vypadám jako, že ho špehuju? Možná. Chci se sama sebe ptát, co tu dělá. Ale poté si uvědomím, že pravděpodobně čeká na svého bratra. Na Isaaca. To by dávalo smysl. Víc než to, že je tu kvůli mně.

Nestojíme od sebe daleko, jen pár metrů, ale jako by se veškerá vzdálenost mezi námi vymazala, když se navzájem skenujeme očima. Jsem to nakonec já, kdo toto zírání přeruší. I když chci zůstat a jít za ním, musím si pospíšit, jelikož mi za pár minut odjíždí autobus.

„Kam jdeš?" ozve se za mnou.

„K autobusu," odpovím jednoduše. „Promiň, nemůžu se zdržet, ale můžeme si napsat."

„Vážně? A nevyhýbáš se mi náhodou?" Jeho domněnka mě donutí zastavit v chůzi. Jak ho to napadlo? Nebo má snad pravdu? Dojde mi, že to zase dělám. Jakmile přijde na bližší poznávání, mám tendenci se vzdálit. Dostanu strach a snažím se z toho vzpamatovat. K tomu všemu si skládám ve své hlavě vše dohromady. Myslím na to, co říkal Ben. Co by si asi myslela Mia. Co by mi poradil táta.

Owen byl na mě tolik milý, byl ke mně upřímný, ochotný mi pomoct, když jsem se potřebovala dostat domů. Byl vším, co je pro mě důležité. Třeba je moc dokonalý. A já na jeho dobrosrdečnou povahu nestačím.

„Četla jsi moje zprávy?"

Četla, odvětím na jeho dotaz v myšlenkách. Bojím se ale pokračovat.

Pouze přikývnu. Owen mě zaujatě pozoruje. Jako by se snažil přečíst všechny mé pocity. Vím, že se s ním chci dál vídat, ale mám strach, kam to povede. A konečně si to přiznám. Trvá mi než si k sobě někoho pustím. S ním to však vůbec tak nebylo. Otevřela jsem se mu a řekla mu o sobě několik věcí, běžně to tak nedělám. A to mě děsí.

„Mluv se mnou, Sophie," naléhá na mě a nespouští ze mě oči, zatímco já se jeho pohledu záměrně vyhýbám.

„Promiň, že jsem neodpověděla. Není to tak, že bych nechtěla odpovědět. Jenom nevím, co mám dělat," konečně se na něj podívám. „Známe se pouhých pár dní a hodně jsem ti toho o sobě řekla. Ty mně taky. Je to pro mě nový a neobvyklý. Většinou potřebuju víc času, než začnu být sdílná."

Nevypadá šokovaně, ani se mi nesměje. Nevypadá naštvaně, ani zklamaně. Vypadá, že se mi snaží porozumět. „Nechci na tebe tlačit. Nechci, abys měla pocit, že tě do něčeho nutím."

„Ne, tak jsem to nemyslela! Do ničeho jsi mě nenutil a neděláš to ani teď. Dělám to sama. Prostě s tebou mluvím, jako bych tě znala už celou věčnost. A nevím, kde se to ve mně bere," vysvětlím víc do hloubky.

„Mluvím s tebou stejně. Někdy lidem prostě stačí, když vidí, že je někdo poslouchá. A to my děláme, ne?"

„Přesně tak," souhlasím s ním.

S jeho slovy mi to dává smysl. Ten večer, kdy jsme se s Owenem viděli teprve po druhé, jsem mu pověděla o svém bratrovi. Jak to s ním není jednoduché. Později jsem se rozpovídala o tom, jaký mám o něj strach. O tom, jak mi ohledně toho nikdo z rodiny nerozumí a nebere mě příliš vážně. Možná to tak opravdu je. Nenašla jsem u nikoho pochopení či podporu, ani u Mii. Proto jsem ji zkoušela hledat ještě jinde. U Owena. Možná se to všechno seběhlo úplnou náhodou. Navíc se pokouším vycouvat z něčeho, co ještě ani nevzniklo. Jsme jen dva lidi, kteří se poznávají a je jim při tom dobře.

„Kde je vůbec Isaac? Čekáš na něj, ne?"

„To jo, ale pořád je uvnitř," pokrčí rameny. Oba se otočíme k zastávce, jako bychom stejně přemýšleli, avšak na vyznačeném místě je pusté prázdno. „Za to můžu já, omlouvám se. Ale nedělej si s tím starosti, odvezu tě."

„Ne, počkám na další. Ty musíš odvézt Isaaca."

„Myslím, že mu to ještě nějakou dobu potrvá. A i kdyby ne a nenašel mě tu, k někomu prostě nasedne a sveze se s ním."

„Vážně tě nechci otravovat. Nehodí se to."

„Mně se to hodí skvěle. Navíc tě nemůžu nechat čekat na další v takové zimě. To si nevezmu na svědomí," prohlásí pevně a naznačí mi, abych šla s ním. „Nebo chceš být na Vánoce nemocná?"

„Vánoce ještě nejsou," opáčím s úsměvem.

„Dobře, ale stejně tě tu nechci nechat." Jeho starost mě potěší. Nedokážu tu déle jen tak stát. Pomalu se rozejdu za ním a následuju ho k autu, přičemž přicházím na to, že se ve mně začíná odehrávat něco neznámého. A že opět překračuji svou hranici. Jsem zase za ní. Neberu ohled na svůj strach a zůstávám s Owenem, protože to tak chci. Upřednostním tužby před vším ostatním.