S tebou o Vánocích

3. p r o s i n c e

„Myslím, že je Cole v pohodě. Dělá běžný věci. Sportuje, stýká se se svými vrstevníky, možná má přítelkyni," uklidňuje mě Mia, když si ze skříňky vytahuju učebnice na další hodinu. Vždy mi se vším poradí, vyslechne mě a je tu pro mě. Snažím se jejím slovům věřit.

„Taky mě napadlo, že v tom jeho podivném chování může být holka. Ale pokaždé, kdy ho vidím, tak se mi nezdá, že je to ono." Přece když je člověk čerstvě zamilovaný, nevypadá stále tak bez nálady a neschovává se. Má chuť se usmívat, sdílet s někým své pocity a dojmy.

„Mám pocit, že nad tím moc přemýšlíš. Potřebuješ se nějak odreagovat, a já znám ten nejlepší způsob jak na to," zazubí se a já lehce poznám, co tím myslí. „Vyrazíme spolu dnes do obchodního centra nakupovat dárky! Jsem z toho nervózní, že ještě nic nemám."

Mia je ten člověk, který potřebuje mít vše pod kontrolou, vše srovnané, jinak v opačném případě panikaří. Já vše sháním na poslední chvíli, proto u mě není překvapením, že nemám pro nikoho ještě nic koupeného. U Mii je to však nezvyk.

Chystám se jí odpovědět, že je to vlastně dobrý nápad, jenže vtom se před námi objeví Isaac, kluk z našeho ročníku a zároveň hráč za školní lakrosový tým.

„Ahoj," pozdraví nás nejdříve. „dneska je mejdan u nás. Jste zvané, téma je vánoční karaoke. Oblečení je na vás, milé dámy," oznámí nám zcela prostě a pak se zase vytratí. Nepočká ani na naši reakci, poněvadž nás zná a ví, že Mia pozvání neodmítne.

„Dobře, tak v tom případě dárky budou muset počkat. Půjdeme nakupovat oblečení," rozhodne natěšeně, zavěsí svou ruku kolem té mé a společně odkráčíme do učebny.

❆

Isaacův dům, nebo spíše dům Isaacových rodičů, je obrovský. Nejsem tu poprvé, ale ani to není tak, že bych sem chodila pravidelně. Nechodím často na večírky, ve skutečnosti nechodím vůbec, když nemusím, ale tento je speciální. Je totiž letos první s vánoční tématikou. A podle toho jde poznat, že ať to byl kdokoliv, dal si s veškerou výzdobou hodně záležet.

Střechu zdobí několik řetězů světýlek a před domem stojí v menší velikosti sáně, tažené sobami, a strom, na němž visí malé barevné koule. Tento strom je ale oproti tomu v domě malý. Ten v obývacím pokoji sahá až ke stropu. V krbu praská oheň a nad ním vynikají svícny a zmenšené verze sobů. Celé tohle prostředí na mě působí tak pokojně, harmonicky a dodává mi pocit bezpečí. Cítím se tu moc dobře. Místnostmi se navíc line vůně skořice a perníčků.

Nedokážu si představit, jak to tady bude vypadat po večírku. Isaacovi rodiče o tom pravděpodobně nemají ani zdání, jelikož se mi nechce věřit, že by mu dovolili pozvat sem takové množství lidí. Zatím tu převládá docela klid, ale je jen otázkou času, kdy se vystřídá s chaosem a rozruchem.

Karaoke se spustilo už na začátku. Zpívá se tu a tančí. Mia je mezi lidmi, co hrají nějakou hru s flaškou plnou smíchaného alkoholu. Můj bratr samozřejmě nechybí. Je divné být tu s ním, avšak alespoň na něj můžu dávat pozor. Jakmile mě tu zahlédl, neodpustil si svou poznámku, že je rád, že jsem jeho radu o užívání života vzala na vědomí.

„MILUJU VÁS, LIDI!" zakřičí někdo zničehonic a já sebou vyděšeně trhnu. Vypadá to, že se to tu začíná vymykat kontrole dřív, než jsem očekávala. Jen se pobaveně zasměju.

Naleju si nějaké neznámé pití a bez rozmýšlení trochu upiju. Horká tekutina mi prostupuje tělem a vyprazdňuje mou mysl. Když dopiju, obléknu si svetr a rozhodnu se, že se půjdu podívat na zahradu. Cítím, že by mi čerstvý vzduch udělal dobře. Nenápadně zmizím zadními dveřmi a ihned, co vykročím ven, ovane mě studený vítr. Přiložím si spojené dlaně k ústům a začnu si jej foukáním zahřívat.

Konečně se podívám kolem sebe a nepředvídaně zjistím, že tu nejsem sama. Ještě víc mě ohromí, že člověk, opírající se o zeď domu, je někým, koho znám. V uších má opět zasazená sluchátka, na hlavě čepici, ale místo modré bundy má tentokrát černý kabát. Přestože mu v hlavě zní hudba, zaregistruje mě a je stejně užaslý mou přítomností jako já tou jeho.

„Owene," vydechnu.

„Sophie," napodobí mě a potěší mě, že si vzpomíná na mé jméno. Viděli jsme se pouze jednou a nestihli jsme si toho moc říct. Owen z kapsy vytáhne svůj telefon a jedním kliknutím zastaví písničku, čímž se náhle hlavním středem jeho pozornosti stanu já. „Netušil jsem, že se znáš s mým bratrem."

Trochu mě tím zmátne. „Promiň, ale kdo je tvůj bratr?"

„Isaac," dá mi jednoznačnou odpověď. Sice Owena ještě moc neznám, ovšem nikdy bych si je nespojila. Owen, jako by poznal, co mi zrovna běží hlavou. „Jo, moc se tím ani jeden z nás nechlubí."

„Tomu rozumím, taky zrovna nemám ten nejideálnější vztah se svým bratrem," řeknu. Ani nevím, jak se to stalo, ale stojíme nyní u sebe blíž a zcela přirozeně spolu klábosíme.

„Opravdu?" podiví se. „Předtím to tak nevypadalo. Zdálo se, že spolu dobře vycházíte."

„S Benem ano. Ale mám ještě jednoho bráchu, jmenuje se Cole, a s ním to už tak jednoduché není," informuji ho.

Owen se mi upřímně zadívá do očí. „Aha, tak to mě mrzí." Má vážně příjemný hlas.

„Nápodobně. Isaac mi vždy připadal jako milý kluk," přiznám. Je to zvláštní, ale jsem teď zcela uvolněná a skutečně ráda, že jsem na Owena znovu narazila. Nechce se mi chodit domů, chci tu zůstat možná co nejdéle a poznat ho.

„Chodíte spolu do stejného ročníku?" Jemně přikývnu. „Isaac je milej, nebudu ti o něm vykládat něco špatnýho, nikdy o něm nemluvím zle, jen je to prostě komplikované," usměje se, jako by to chtěl zlehčit. „Promiň, že ti o tom vůbec říkám. Asi tě to nezajímá."

„Ne, nevadí mi to. Popravdě jsem se až doteď vcelku nudila."