S tebou o Vánocích

15. p r o s i n c e

Stojím na prahu dveří a dívám se na něj. Klidně oddechuje. Spí od včerejšího večera, tudíž dnes celý den prospal. Mám o něj starost a zároveň mě sužuje pocit viny. Cole zjevně potřebuje někoho, kdo by na něj dohlédl, někoho, kdo bude s ním, přestože si o to sám neřekne. Nepřišel za námi, trpěl mlčky a to mě ničí.

Náhle ucítím na ramenou hřejivý dotek. Je to takové pohlazení a skoro objetí dohromady. Poznám, že je to Owen. Především proto, že v tomto domě není nikdo jiný kromě nás dvou a Colea.

Jsme u Owena a Isaaca doma. Ale Isaac je někde pryč. Owen nás sem včera vzal, jelikož jsem ho žádala, zda by nás neodvezl někam spíš na hotel, než domů. Nechtěla jsem, aby Colea v takovém stavu táta viděl. Owenovi se ale hotel vůbec nezamlouval a zkrátka mi nedovolil tam jít.

Cole celou včerejší cestu sem prospal na zadním sedadle. Nekomunikoval s námi předtím ani teď. Napsala jsem Benovi rychlou zprávu, že přespím u Mii, i když Ben nejspíš odtušil, že za jménem Mia se ukrývá Owen. Neměl však žádné námitky, za což jsem mu byla vděčná. Pravděpodobně mu seznámení s ním pomohlo a možná se naučil mi trochu víc věřit.

Pohnu se a Owenovy dlaně tak sklouznou z mých ramen. Zamířím do jiné místnosti a posadím se na podlahu. Opřu se zády o zeď a pokrčím kolena. Doléhá na mě únava, spala jsem asi jen dvě hodiny, měla jsem strach, že by se Cole zničehonic vzbudil a pak prostě utekl, jak bývá jeho zvykem. Chtěla jsem ho mít neustále pod kontrolou. Nyní si ale uvědomuji, že ho nemůžu uhlídat věčně.

„Dám na něj pozor, ty si musíš odpočinout," ozve se nade mnou hlas. Nechávám hlavu i nadále sklopenou a přemýšlím, co bych na to měla odpovědět. Owen toho pro mě tolik udělal. Jsem mu obrovským dlužníkem.

Zaznamenám, jak si naproti mně klekne. Čeká, nic nedělá ani neříká. Podívám se na něj. „Děkuju," víc ze sebe nedostanu, přestože bych mu toho chtěla tolik říct. Jako by to ale věděl. Při pohledu do jeho očí mi to tak alespoň připadá.

„Měla bych se teď soustředit, zavolat tátovi a Benovi nebo něco," najdu slova a chrlím jej za sebou. „Musí vědět, že jsem s Colem. Musím jim konečně přestat lhát. Hlavně tátovi. Lži jsou špatný, já jsem špatná." Dojde mi, že nenacházím konce. Mumlám si víc a víc slov, než se do nich začnu zamotávat.

„Sophie," přehluší mě Owen. „přestaň s tím. Přestaň s tím sebeobviňováním. Problémy vznikají, bez nich by to nebyl život. Jak bysme pak vlastně poznali, že je vše v pořádku, kdyby nebyly problémy? Jak bysme poznali radost bez bolesti? Navíc lež není pořád špatná. Někdy je taky prospěšná, třeba v případě, kdy někoho nechceš ranit."

Jakmile domluví, bez váhání si mě vtáhne do své náruče. Naleznu v ní útěchu takovou, jakou potřebuji. Mlčky sedíme na zemi a necháváme prostor mezi námi vyplnit tichem. Ne napjatým, nýbrž příjemným.

Zamyslím se nad celým tímto okamžikem a dojde mi, že jsem poblíž sebe nikdy neměla někoho takového jako je Owen. Vím, že tu bude vždycky, když ho budu potřebovat. Vím, že mu můžu věřit. Je pro mě těžké vložit do někoho svou důvěru. S ním to ale není těžké ani trochu.

„Co myslíš, že se s Colem děje?" nevím, proč se ho na to ptám. Možná si přeju, aby řekl něco, co mě utěší.

„Určitě ti to řekne, až se probudí, ale abys ho mohla pořádně vyslechnout a být tu pro něj, musíš být odpočinutá."

„Dobře, na chvíli zkusím usnout," souhlasím nakonec po několika minutách.

„Výborně," oddechne si Owen a vyskočí na nohy. Napřáhne ke mně ruku a poté mi pomůže zvednout se z podlahy. Udělá to ovšem mnohem prudce, než asi původně zamýšlel, a já spočinu na jeho hrudi. Dotknu se ho zcela bezmyšlenkovitě.

On ten dotek zaznamená. Moje oči vyhledají jeho. Vidím, že se ke mně sklání a já se tomu nijak nebráním. Chci, aby pokračoval. Stane se však pravý opak. Chytí mě za ruku a odvrátí ode mě pohled. „Jsi unavená, ukážu ti, kde se můžeš prospat."

První emoce, která mě pohltí, je zklamání. Odvrátil se ode mě. Je to znamení toho, že nemá zájem? Možná jsem si celé to naše setkávání špatně vyložila.

Owen mě vede do pokoje. Zastavíme se těsně přede dveřmi. „To je můj pokoj. Odpočiň si, dobře? Dohlédnu na Colea."

„Děkuju," kývnu a vejdu dovnitř. Dveře se za mnou zaklapnou a já se ocitnu sama. Nikdy jsem v Owenově pokoji nebyla. Rozhlížím se kolem a prohlížím si, jak je vybavený. Je tu útulno a pořádek. Owen pravděpodobně má rád, když má každá věc své místo.

Jeho postel je dvoulůžková. Přejedu bříšky prstů po jeho saténovém povlečení. Nemůžu tady být. Připadám si jako bych narušovala jeho soukromí, přestože mi dovolil sem vejít a dokonce si tu zdřímnout. Mohla bych ale vůbec teď usnout po tom, co mezi námi proběhlo? Co to vlastně bylo? Nedokážu určit, co Owen chce. Nedokážu odhadnout jeho pocity a ty moje mě začínají čím dál více rovněž udivovat.

Avšak jedno vím. Nemůžu to nechat jen tak být. Proto neulehnu do jeho peřin a vydám se znovu ke dveřím. Zprudka jej otevřu a vyjdu na chodbu. Udělám sotva krok, když ho spatřím. Zaraženě oba zůstaneme stát a zírat na sebe. Owen stojí u schodů, ale něco mi říká, že nešel dolů, naopak, že tu vytrvale stál. Dovolím si v to doufat.

A než se nad tím vším stačím pořádně zamyslet, Owen vykročí přímo ke mně, jeho kroky jsou rychlé, jako by ho ke mně přitahovalo cosi neviditelného. Nemůžu se hýbat. A v další vteřině se mi zastaví dech, jakmile Owen narazí svými rty na moje. Svými ústy obejme ta má a obě své dlaně mi přiloží na tváře. Moje ruce se pohnou k jeho tělu a chytí ho za boky.

V celém těle se mi rozlije úleva. Přitáhne si mě k sobě blíž, když svou dlaň zaboří do mých vlasů a líbá mě teď pomaleji. Všechny tíživé myšlenky se rozplynou a nahradí je pouze jedna, která mi našeptává, že si teď nepřeju být jinde ani s nikým jiným. Chci být jen s ním.