S tebou o Vánocích

18. p r o s i n c e

Na displeji telefonu mi svítí nově příchozí zpráva. Je od Colea, sděluje mi v ní, že dnes pojedeme pro stromek k našim známým, od nichž si bereme strom každý rok. Jezdíme k nim těsně před Vánoci. Jiné rodiny mívají stromek už na začátku prosince a o výzdobě domu ani nemluvě. My máme výzdobu už také hotovou, ale co se týče stromku, necháváme ho na poslední chvíli.

Rychle mu odepíšu a potom zastrčím mobil zpět do kapsy od kabátu.

„Všechno v pořádku?" zeptá se se zájmem.

„V největším," přikývnu. Odvážím se na něj podívat. Jsem z něj nervózní, z jeho úsměvu, z těch krásných očí, z kterých mám občas pocit, jako by do mě viděly.

Jsme mezi lidmi, procházíme se zamlkle po zasněženém Lincolnově parku a nejspíš oba přemýšlíme nad tím, kde začít. Owen mi dnes napsal, že se mnou chce mluvit. Nejlépe osobně. Měla jsem stejné záměry, takže jsem souhlasila a sešli jsme se. Náhle se ale zdá, že nás veškerá odvaha na komunikaci opustila.

„Nechci, aby to teď bylo takové." V Owenově hlase zazní nejistota. Dlaně má schované v kapsách od bundy, možná je mu zima, mně je také chladno, ale z docela jiného důvodu než je mráz, jež nás obklopuje. Cítím, že mezi námi najednou stojí nějaká bariéra.

Pochopím, jak to myslel. Taky nechci, aby to bylo takové. Ale nemám ponětí, co mu na to říct. Owen mě políbil a možná kvůli tomu má výčitky. Já mu to ale opětovala, chtěla jsem to. Hlas v mé hlavě mi však našeptává, že toho Owen nejspíš lituje.

Nechci si to vůbec připustit. Nechci na to myslet. Protože pro mě to byl nejkrásnější okamžik letošního vánočního období. Vím, že už ho nic nepředčí. Chci, aby to udělal znovu. Chci být s ním.

„Jak je Coleovi?" odvede zničehonic řeč jinam. Zahřeje mě, že se na něj ptá, ale teď chci, abychom mluvili o tom, co se mezi námi stalo.

„Je mu dobře," odpovím. „Všechno je v pohodě."

„Až na nás, že?" Nás? Je nějaké my?

Zastavím se v chůzi. Jak mu mám říct, že jsem se do něj zamilovala? Jestli to udělám, buďto zničím naše přátelství a už ho nikdy neuvidím, nebo to mezi námi bude už napořád divné. Nebude to stejné.

Nadechnu se ke slovu, když konečně získám zpět svou odvahu, ale Owen mě zarazí mávnutím ruky. „Neříkej to. Já vím, že jsem to neměl dělat. Že tě ten polibek možná vyděsil. A taky to bylo dost špatné načasování."

Ne, to není pravda. Tedy ano, možná mě to zaskočilo, ale rozhodně nesouhlasím s tím, že to neměl udělat. Chci začít mluvit, ale Owen mě nepustí ke slovu.

„Mělo mě napadnout, že je to asi blbej nápad. Neměl jsem na tebe tak spěchat. V tu chvíli jsem nad tím vlastně moc nepřemýšlel..."

„Lituješ toho, že jsi to udělal?" skočím mu do řeči. Musím se na to zeptat. Musím se ujistit.

„Cože?" pohlédne na mě. „Jak tě to napadlo? Ne, já rozhodně nelituju, Sophie. Chtěl jsem to udělat už dávno před tím."

Zůstanu na něj ohromeně zírat. Znamená to, že moje city opětuje? „Opravdu? Já... Chtěla jsem, abys to udělal, Owene," vyslovím to konečně a znovu ho tak přeruším.

Teď studuje můj obličej a možná se snaží číst v mých očích. To ale nemusí, řeknu mu cokoliv, co chce slyšet. Srdce mi poskočí, když ke mně přistoupí blíž. Viditelně se mu uleví.

„Vím, že se známe krátce. Vím, že toho ještě o sobě moc nevíme, ale tohle jsou zatím ty nejlepší Vánoce, co jsem za poslední roky zažila. A to jen díky tobě."

Jeho rty se zvlní do úsměvu. Opatrně spojí svou dlaň s mojí. Naše ruce do sebe zapadnou jako skládačky. Stále mě nepřestává udivovat, co se mnou jeho blízkost dělá. Během chvíle jsem jako paralyzovaná.

„Pro mě je všechno lepší od chvíle, co jsi na mě omylem promluvila, když sis myslela, že jsem tvůj bratr." Rozesměje mě to a rovněž se mi rozhoří tváře. „Ani nevíš, jak moc od té doby zaměstnáváš moje myšlenky. Jsem vážně rád, že jsem si tehdy vzal tu bundu, protože jinak bysme spolu asi nikdy nenavázali řeč."

„To asi ne," připustím. Život mi doslova přivedl Owena do cesty. A pak znovu. Zcela náhodně. Mezi těmi všemi lidmi jsem narazila zrovna na něj. A od té doby se všechno změnilo.

„Takže mi to dovolíš?"

Chvíli mi trvá než mi dojde, nač naráží. Pak si ale vzpomenu. Vybaví se mi ona noc, kterou jsme trávili v chatě Owenovy rodiny. Tehdy mi řekl, že mi rád ukáže, jak láska vypadá, když mu to dovolím. Celou dobu čekal jen na můj souhlas. Na něco. Na nějaké znamení. Dával mi jasně najevo, že to se mnou myslí vážně.

Ale potom se událo tolik věcí. Jak jsem na to mohla zapomenout a namluvit si, že by mě nechtěl? Že to možná necítí stejně?

„Dovolíš mi ukázat ti, jak láska funguje?" dodá. V tu chvíli jsem šťastná. Nic mi nechybí. A jsem si jistá, že jsem zamilovaná. Proto na nic nečekám a přitáhnu si ho k sobě. Přitisknu svoje rty na jeho a lehce ho políbím.

Owenovi unikne z úst povzdych, ale hned nato se vzpamatuje a prohloubí náš polibek. Chytí mě za boky a já mu zapletu ruce do vlasů. Je to nepopsatelný pocit. Nechci, aby se vytratil. Chci, aby se mě pořád držel a zůstal se mnou. Abych si ho dokázala uchovat možná co nejdéle.

Owen se najednou odtáhne. „To je tvá odpověď?" usměje se.

„Ano, dovolím ti to. Chci tohle, chci nás, chci tebe, Owene."