S tebou o Vánocích

6. p r o s i n c e

Na okenním skle pomalu roztává námraza. Uvnitř auta je díky zapnutému topení teplo. Koukám se na ubíhající cestu a hlavou mi probíhá několik myšlenek. Dochází mi, že mezi mnou a Owenem vzniká zvláštní pouto, které nedokážu pojmenovat, ale líbí se mi, jak jeden druhého chápeme.

Ben řídí, ale sem tam se na mě podívá. Pravděpodobně si dělá starost kvůli včerejšku. Přišla jsem pozdě, běžně to nebývám já, kdo chodí pozdě domů nebo vůbec. Táta mi však nic neřekl, byl s tím v pohodě, protože jsem mu o všem dala předem vědět, takže se o mě nemusel bát.

„Bene, jestli se na mě zlobíš, tak mi to řekni. Ale mluv se mnou," nevydržím to a vypustím to ze sebe.

„Nezlobím se na tebe," řekne jen tak bez delšího vysvětlování.

„Vážně si myslíš, že ti to budu věřit? Od rána jsi na mě nepromluvil. Co ti vadí na tom, že jsem šla ven?"

„Nevadí mi, že jsi byla venku, Sophie. Vadí mi, že jsi byla s někým, koho sotva znáš!" vyletí z něj zničehonic. „A k tomu všemu ještě sama a večer." Dojde mi, že to Ben nemyslí vůbec zle. Jen se asi bojí. Bojí se, jelikož je Owen cizí, tudíž nemá sebemenší tušení, co od něj čekat. Jen mi nedává smysl, jak Ben ví, že to byl někdo neznámý. Tátovi jsem totiž pověděla pravý opak. Řekla jsem mu, že jde o jednoho kamaráda, poněvadž přesně takovému kázání jsem se chtěla vyvarovat.

Chci Benovi nějak vysvětlit, že není třeba, aby se bál. Jenže jak bych mohla, aby mě neměl za naivního blázna? Owen není zlý člověk. Jak to můžu vědět, když ho znám teprve pár dní? Prostě to vím. Mám takový pocit.

No, takhle asi ne. Zvlášť když je Ben ten poslední, kdo dává na své pocity. Většinou jej zahání do kouta a jedná z rozumu. Dokáže být dost sarkastický, dělat si z věcí okolo legraci, ale pokud jde o rodinu, o naši bezpečnost, jdou všechny fóry stranou. V tomto ohledu je na chlup stejný jako táta.

„Vím, že to ode mě mohlo být riskantní, ale copak mě neznáš, Bene? Kdybych si nebyla jistá, nikam nepůjdu. Zkus mi prosím věřit," pronesu trochu zklamaně. „Už dávno nejsem ta malá holka, která se všeho bála a potřebovala tvoji ochranu. Vyrostla jsem."

„To já vím," protočí očima a začne bubnovat prsty o volant. Stojíme v dopravní zácpě. Ani jeden z nás tomu však nyní nevěnuje přílišnou pozornost. „ale chránit tě nepřestanu, jsem tvůj starší bratr. To se nikdy nezmění."

„Mám to stejně. Taky za tebou budu vždycky stát. Pokud jde o Owena, vídat se s ním nepřestanu," oznámím mu skálopevně. „Jak vůbec víš, že jsem byla s někým cizím?"

„Owena? To je jen shoda jmen, nebo je to ten, co sis ho se mnou spletla?"

„Jo, to je přesně on," přiznám.

„Dobře, ale to na věci nic nemění. Viděl jsem ho jednou a moc jsme si zrovna nepokecali." Doufala jsem, že to ho trochu uklidní. „Sophie, kdyb něco udělal, něco, co by se ti nelíbilo... Přísahej, že mi to řekneš," naváže se mnou oční kontakt. Chce to slyšet. Hádám, že mi nic jiného nezbývá.

„Slibuju," odfrknu si. Silnice se zase uvolní a my tak můžeme pokračovat v jízdě. Na moment mezi námi zavládne ticho. Kéž by ho Ben byl neprolomil.

„Možná si to neuvědomuješ, ale ve skutečnosti děláš úplně tu samou věc jako já. Neustále dáváš pozor na Colea a lámeš si hlavu, jestli s ním něco není."

Touto narážkou ve mně cosi vyvolá. Vztek? Smutek? Vážně Ben ani táta nevidí, že s Colem něco je? Člověk přece jen tak bezdůvodně neutíká od své rodiny. Možná se opravdu jen nudí a já to přeháním. Možná je v nějaké fázi, která brzy přejde. I tak to musím říct. A aniž bych si svá slova dopředu promyslela, začnu je ze sebe chrlit.

„To je úplně jiná situace, Bene! On mizí. Postupně mizí z našich životů," vysvětlím. „Já si jen vyšla a navíc jsem tátovi přesně řekla, kam. Cole si dělá, co se mu zlíbí, a nebere na nás ohledy. Tohle nemůžeš srovnávat. Jsem pořád tady, zatímco jeho ztrácíme."

Avšak Ben si stojí za svém. „Taky jsem utíkal z domu. Dělá to každý. Chce to čas. Jakmile se přehoupne přes osmnáct let, vrátí se mu rozum."

Nemám na to už co říct, a tak zůstávám mlčky. Konečně dojedeme k budově školy. Ihned, co zastavíme, vezmu si batoh a spěšně z Benova auta vystoupím. Dlouho sama nezůstanu. Mia mě vyhledá a srovná se mnou krok.

„Páni, ty dneska spěcháš. Máš snad nějaký test, kterého se nemůžeš dočkat?"

Nechci, aby to odnesla, a tak jsem radši zticha.

„Chápu, nechceš o tom mluvit. Nemusíme, jen prosím zpomal, nemám tak rychlé nohy jako ty." Na její prosbu prudce zastavím. Mia si oddechne.

„Promiň, Ben mě nebere vážně. Podle něj to s Colem není tak naléhavé, jak si myslím."

„A mohl by mít pravdu?" ptá se Mia, sledujíc můj obličej, který opět pomalu získává normální barvu. Nad odezvou nemusím dlouho přemýšlet.

„Mohl."

„A to tě štve," usoudí z mého výrazu. Přikývnu. „Nemusíš se o Colea hned přestat starat, jen... Je skoro dospělý, Sophie. Jistě dokáže vyhodnotit, kdy na něco nebude sám stačit. A pokud ta chvíle nastane, určitě budeš první, za kým půjde."

„Nemusím to být nutně já. Jen chci, aby věděl, že to jsme my, jeho rodina, na koho se může popřípadě obrátit."

„Bezpochyby to ví," ujistí mě Mia. Její jistota mě trochu upokojí. Cítím se líp. Mám nutkání povědět Mie taktéž o Owenovi, jenže něco mě zbrzdí. Možná mám obavy, že by na něj měla stejný názor jako Ben. Mia mě náhle obejme kolem ramen a popostrčí mě tím kupředu. Bez řečí se tak obě vydáme dovnitř budovy.