S tebou o Vánocích

13. p r o s i n c e

Owenova slova se mi neustále přehrávají v hlavě. Chvilku jsme si včera po tom ještě povídali, ale zanedlouho jsme usnuli. Po probuzení jsme spolu byli jen krátce. Owen mě odvezl domů a odjel. Nechal mě promyslet si to všechno, co řekl.

Doma jsem včera jako na první osobu narazila na Bena, který se mě překvapivě vyptával na Colea. Táta mu řekl o tom, že se tři dny doma neukázal a Ben již nevypadal, že by ho to ponechávalo klidným jako předtím. Začal si dělat starosti a zasypával mne otázkami, zda se mi náš bratr neozval. Přiznala jsem, že o něm nic nevím. Zanechala jsem mu několik zpráv, na které však neodpověděl. Pokusila jsem se mu volat, ovšem rovněž bez jediné odezvy. Dnes jsem ho hledala ve škole, očividně vůbec nepřišel. Netuším, kde by mohl být, přestože jsem tátovi tvrdila přesný opak. Tíží mě pocit viny, stále ale doufám, že se ozve.

Měla jsem mu napsat mnohem dřív, hned, jak jsem se od táty dozvěděla, že se tři dny neobjevil doma. Jenomže jsem namísto toho předpokládala, že zkrátka u někoho přespává a taky jsem vzala v potaz, že by opravdu mohl někoho mít. Avšak dnes je to již pátý den.

„Měli bysme to tátovi říct. Měli bysme přiznat, že netušíme, kde je. Připadá mi to tak správný, Sophie," domlouvá mi Ben, zatímco se u zrcadla líčím.

„Já vím, ale táta má očividně jiné záležitosti. Teda, jo, řekneme mu to, jakmile přijde domů a budeme tady oba."

„Jaké záležitosti? Víš něco, co já ne?" ztlumí televizi a zvedne se z pohovky. Opře se o zeď a překříží si ruce na hrudi.

Nechtěla jsem mu o tom říkat, ale čím déle to vím, tím více mě to užírá. Nemůžu si to nechat pro sebe. Sice jsem to řekla už Mie, ale Bena se to více týká. Týká se ho to stejně jako mě a Colea.

Odložím štěteček a podívám se na něj. „Myslím, že má táta přítelkyni."

Ben zareaguje přesně tak, jak se od něj čeká. Vyprskne smíchy. Samozřejmě, že si z toho dělá legraci. Připadá mu to k smíchu, protože táta si s někým tak dlouho nevyšel.

Protočím očima. „Mluvím vážně, Bene. Viděla jsem ho s ní. Vím, že nemůže být donekonečna sám, ale stejně to bylo..." Ani nedokážu najít ten výraz, jež by na to přesně pasoval.

„Tak fajn, řekl jí nebo udělal něco, co by tě v tom utvrdilo?" zeptá se Ben a stále se usmívá. Povzdechnu si. „Sophie, jestli táta někoho doopravdy má, tak mu možná připadá moc brzy na to, abysme ji poznali. Až se na to bude cítit, určitě nám ji představí."

„Vůbec nevím, jak mu to mám říct. Vždycky se mi sevře žaludek a pak ze sebe nevydám ani slovo."

„Tak mu nic neříkej," pokrčí rameny. „Ach jo, někdy si ty věci tolik ztěžuješ, sestřičko." Asi má pravdu. Jednoznačně má pravdu, ale nahlas to rozhodně nemám v plánu přiznat.

„Musím jít, nestíhám," obléknu se a užuž chci vyjít z domu, když vtom mi Ben zatarasí cestu. Postaví se přímo před vchodové dveře a celou svou váhou se o ně zapře. „Co to děláš, Bene?"

„Já tady jenom obdivuju tyhle dveře. To jejich dřevo, to je... je fakt pevný."

„Nemám čas na ty tvoje žerty."

„Dobře, řeknu ti to narovinu," ukáže na mě Ben a zatváří se seriózně. Dojde mi, kam tím míří.

„Do toho."

„Prostě... Prostě nemůžu dál vystát, jak někam odjíždíš s člověkem, kterýho neznám. Takže, chci si s ním promluvit. Ne, já na tom trvám!"

Zadívám se na něj udiveně. Tohle jsem vůbec nepředvídala. Očekávala jsem, že mi zakáže někam jít. Že mi bude překážkou, jenže on chce naopak Owena poznat. Chce tomu dát šanci.

„Tak dobře, myslím, že s tím Owen nebude mít problém." Ben s takovou odpovědí zjevně nepočítal, jelikož vypadá překvapeně podobně jako já před pár sekundami. „Nebo si změnil názor?"

„Rozhodně ne. Jdeme hned?" Přikývnu a Ben si oblékne svou modrou bundou, kterou to vlastně všechno začalo. To ona byla hlavní příčinou veškerého setkávání s Owenem. Kdyby ji Ben neměl, nikdy bych ve skutečnosti Owena neoslovila.

Vyjdeme společně z domu a uvidíme Owena, jenž na mě vytrvale čeká u svého auta. Bez sluchátek. Pozdravíme se a já se toho ujmu. „Owene, tohle je můj bratr Ben, Bene, to je Owen."

Ben si s ním potřese rukou. Něco uvnitř mě zaplní radostí a klidem. Najednou Owen už není mým tajemstvím. Ben o něm věděl již dřív, jenomže se s ním ještě takhle neseznámil.

„Sophie je moc hodná, možná někdy trochu naivní, ale to neznamená, že jsme takoví všichni. Já jsem rozhodně při smyslech. Víš, že jsem dokonce jako malej chodil na karate?"

Nechápu, o čem to Ben právě mluví. Vím zcela jistě, že Ben karate nikdy nezkoušel. Což je dobře, protože kdyby ano, nejspíš by to skončilo nějakým úrazem. Při první příležitosti by se mu povedlo zlomit si ruku. Owen ho však poslouchá a zdá se, že narozdíl ode mě poznal, oč Benovi jde.

„No jo, byl jsem tak blízko k získání černýho pásku."

„Je mi to jasné." Mně náhle také.

„Výborně, jsem rád, že si rozumíme. Vypadáš jako fajn kluk, no vážně. Možná tě táta bude mít rád, nevím, jak já, táta je vstřícnější, ale třeba se ti povede mě přesvědčit."

„No tak jo, to by stačilo," zavrtím hlavou. Pochopila jsem, že se mě tím snaží chránit. „Měl by ses vrátit dovnitř, je velká zima. Vrátím se k večeru, zatím," postrčím Bena zpět k našemu domu, rozejde se vpřed, avšak stejně se neustále otáčí za námi. Nebo lépe řečeno za Owenem.

„Rád jsem tě poznal, Owene! Příště ti ukážu, jaký máme doma skvělý brokovnice."

Owen se zasměje. „Ben je skvělej."

Nemůžu jinak a taky se mi na tváři objeví úsměv. „Nemáme žádný brokovnice."

„Jo, přesně to je to skvělý."