S tebou o Vánocích

11. p r o s i n c e

Rychle popadnu kabát z věšáku a zapnu si jej až ke krku. Chci už odejít, ale táta mě ještě stačí dohnat. „Sophie, nevíš kde je Cole? Jestli někde přespává? Už tři dny nebyl doma." Po této informaci zůstanu stát jako opařená. Ani jsem si nevšimla, že se tady tak dlouho neukázal. Myslela jsem, že chodí domů, ale včasně ráno zase mizí. Nesmím to ale tátovi říct, nesmí se dostat do příliš velkého stresu. Táta se o nás tolik bojí, nemůžu mu tohle udělat.

„Přespává," odkývu. „Je u jednoho kluka od nás ze školy. Hrají spolu lakros," vymyslím si první lež, co mě napadne. Dojde mi při tom, že zase lžu. Včera Mie a teď tátovi. Cítím se provinile, ale tohle je taková lež z milosrdenství.

„Dobře, tak pokud ho uvidíš, řekni mu, že bych byl rád, kdyby přišel domů. Řekni mu, že je to jeho domov," tátův obličej je sklíčený, skoro až svědčící o provinění. Co se stalo?

„Vy... vy jste se pohádali?" zeptám se opatrně.

„Křičeli jsme na sebe a řekli jsme pár věcí, které určitě ani jeden z nás nemyslel vážně," přizná a je poznat, že toho lituje. Cole je však tvrdohlavý. Pokud ho táta vyhodil, jen tak nepřijde. Bude těžké ho přesvědčit. Ovšem ještě těžší bude ho najít.

„Neboj se, tati. Budete mít příležitost si promluvit, jen mu musíš dát čas," řeknu a přehodím si přes rameno svou černou cestovní tašku. Táta se na mě vděčně usměje.

„Užijte si to s Miou," popřeje mi těsně před odchodem a já jen kývnu. Zavřu za sebou domovní dveře a vyrazím po cestě pryč. Ujdu sotva pár bloků, načež spatřím Owenovo auto. Poprosila jsem ho, aby neparkoval přímo u našeho domu a on mé prosbě vyhověl.

Doběhnu k němu a nastoupím. „Připravena?" zahlásí, když si zapnu pás a otočím se k němu.

Vrtá mi hlavou Cole, nevím, zda bych měla na víkend odjet. Nevím, zda bych tu raději neměla být pro něj. Pak mě ale napadne, proč bych taky pro jednou nemohla zmizet já? Nebýt tu a o nic se nestarat.

„Myslím, že jo," přikývnu a Owen se rozjede. Jedeme přesně tam, kde jsme byli před nedávnem. Jedeme na chatu Owenovy rodiny. Ani nevím, kde se ve mně vzalo to, že jsem souhlasila. Ale nesmírně se těším.

Mám opřenou hlavu o sedadlo a pozoruji Owena, jak soustředěně řídí. Ladnými pohyby točí volantem, na zápěstí se mu lesknou stříbrné hodinky a na tváři mu setrvává úsměv. Uvědomím si, že bych se na něj mohla dívat pořád.

Krátké vlasy mu padají do čela, oči jsou přímo přilepené na silničním provozu a ústa má jemně pootevřená. Jako by chtěl něco říct, ale stále hledá správná slova. Owen je pro mě záhadou. Nedokážu ho přečíst. Nedokážu odhadnout, co se v něm odehrává.

„O čem přemýšlíš?" jeho ústa se pohnou a vyjde z nich tato otázka.

„Proč se ptáš?" odpovím otázkou. Rozhodně mu nemám v plánu říkat, že mé myšlenky jsou plné jeho samotného. A že mě někdy poněkud znervózňuje.

„Protože na mě zíráš," přistihne mě a já vím, že z tohoto se nijak nevymotám. „Nevadí mi to, ale doopravdy mě zajímá, co se ti honí hlavou."

„Tak to by ses měl naučit číst myšlenky, protože to ti rozhodně neprozradím," odvrátím od něj pohled a on se jen zasměje.

Po zbytek cesty si s Owenem povídáme o všem možném. O našem oblíbeném ročním období, jídle a oblíbené barvě. Rozebíráme, jak obvykle trávíme volný čas, konverzace zkrátka volně plyne a je to jako bychom se znali celé věky.

❆

Poté, co jsme přijeli na místo, a vybalili si věci, rozhodli jsme se jít projít do okolního lesa. Jsme už daleko od chaty, ale věřím, že Owen zná cestu zpět a že se s ním neztratím. Zrovna se zastavuji, abych si zavázala tkaničky, zatímco Owen pomalu pokračuje v chůzi. Mám to hned. Dívám se na jeho záda a napadne mě toho, že na mě nevidí, využít.

S lišáckým úsměvem si do rukou nahrnu sníh a stlačováním z něj vymodeluji větší kouli. Trochu mezi námi zmenším vzdálenost a pak ji namířím přímo na Owena. Koule ho zasáhne do zad a zapříčiní, že se na mě Owen okamžitě obrátí.

„Tak tímhle si říkáš o válku," je ohromený. Netrvá však dlouho a už bere do dlaní sníh a oplácí mi to. Trefí mě do ruky a já se začnu bránit. Házíme po sobě sněhové koule, je nám víc a víc chladno, ale nepřestáváme a snažíme se jeden druhého dostat. Aniž bychom to zaregistrovali, přiblížíme se k sobě. Otáčím se a ohýbám se pro sníh, ale Owen mě znovu obdaří dalším zásahem.

Sakra, nestačím sníh nabrat a tak jediné, k čemu se uchýlím, je úprk. Vezmu nohy na ramena a utíkám před ním jako malá holka při hře na honěnou. Své válenky nořím do bílé husté pěny a nechávám se jí strhnout. Najednou se mi totiž zamotají nohy a padám, přičemž ovšem netuším, že Owen je hned těsně za mnou.

Jeho tělo můj pád zabrzdí, ale je tak prudký, že ho nedokáže udržet věčně. Oba se tak sesypeme jako domeček z karet rovnou do sněhu a propukneme v smích. Jakmile nás to přejde, otočím se k němu a zjistím, že naše obličeje jsou u sebe blízko stejně jako naše těla. Takto se ho dotýkám poprvé. Hledím na něj, skoro nedýchám, možná zadržuji dech a pohledem spočinu na jeho rtech. Povšimnu si, že se za tu dobu, strávenou venku v mrazu, zbarvily do fialova.

„Jsi krásná," vydechne Owen. Ucítím jakýsi pohyb uvnitř sebe. Jako by se mi v břiše roztančilo hejno motýlů. Na tohle jsem ještě donedávna nevěřila. Nedokázala jsem nad tím uvažovat, nedokázala jsem říct, proč se to děje. Teď je mi to docela jasné. To mi způsobuje jeho blízkost a jeho slova.

Nemám nejmenší tušení, co mu na to říct. Probleskne mi hlavou, že na něm skoro ležím a on kvůli tomu musí snášet tu úděsnou zimu. Rychle se od něj vzdálím a postavíme se na nohy. „Promiň," zmůžu se pouze na omluvu.

„To nic," odvětí Owen zcela klidně. „Půjdeme do tepla?" navrhne a já jednoznačně přitakám. Potřebuji šálek horkého čaje, přestože to teplo ještě pořád cítím, jak se mi rozlévá po celé hrudi.