S tebou o Vánocích

2. p r o s i n c e

Dnes ráno venku vládne snad ještě větší mráz než včera. Proniká mi do pokoje skrz pootevřené okno a rozléhá se prostorem. Zavřu ho, přetáhnu si přes hlavu pletený svetr a na nohy si natáhnu huňaté ponožky. V domě panuje po ránu ticho, táta jej převážně tráví ve své autodílně, která je pro něj něco jako útočištěm, Ben je zase ve své práci v hotelu, kde pracuje v kuchyni, a Cole, můj druhý bratr, nepochybně stále spí.

Potichu vezmu za kliku a sejdu schody do kuchyně, kde si začnu připravovat snídani v podobě lívanců se skromnou porcí šlehačky navrch. Za chvíli jsem hotová a chystám se přesunout na pohovku do vedlejší místnosti, když se tu objeví Cole. Krátké černé vlasy mu trčí do všech stran a oči má dosud napůl slepené, ale i navzdory tomu pozná, co tu vyrábím. Nebo mě zná natolik dobře, že to zkrátka ví, aniž by se podíval.

„Díky, moje drahá sestřičko," pronese brácha a bez váhání si pro sebe ukradne talíř, na němž leží naskládané a ozdobené čtyři lívance. „Mhm, a právě proto jsi můj oblíbenější sourozenec."

„Kéž bych mohla říct to samé i o tobě," zamračím se, ale neudržím vážný obličej dlouho, protože si Cole přitiskne dlaň k hrudi a zatváří se ublíženě. Na chvíli zapomenu na lívance a v mysli mi vyvstane jedna otázka. „V kolik jsi vlastně včera přišel domů?"

Cole tu nikdy není. Jsme jeho rodina, ovšem pravdou je, že je s námi minimum času. Nejvíce se věnuje lakrosu a svému týmu. Večer se chodí bavit na studentské večírky, kde setrvá až do rána, a když už je doma, tak vše prospí. Vede zcela odlišný život než my. Polovinu času jednoduše nemáme tušení, kde je a co dělá.

Táta se s ním často hádá. Neřekla bych, že mají dobrý vztah. Jejich vztah je založený jen na neustálé vyměně názorů a občasném společném sledování fotbalového zápasu. Dříve mě mrzelo, jak to mezi sebou mají nastavené, ale postupem času jsem zjistila, že to nemůžu nijak ovlivnit. Že to nezáleží na mně, nýbrž na nich.

„Spíš dneska, a asi ve tři hodiny," prohlásí. „Chystáš se mě teď začít poučovat jako táta?"

„Ne, to je jeho práce. Mou je ujistit se, že je s tebou všechno v pohodě. Je to tvůj život," pokrčím nezaujatě rameny, přestože o něj mám doopravdy starost. „Jen mi prosím slib, že mi dáš vědět, kdyby se něco dělo."

Už pár týdnů Colea pozoruji a všimla jsem si, že se nějakým způsobem změnil. Chová se jinak než předtím. Býval veselejší, živější a více s námi komunikoval. Teď s námi prohodí sotva pár slov, pokud se vůbec uráčí přijít domů. Zatím jsem se ho na nic nevyptávala, ani to neplánuji, nechci ho vyplašit nebo ztratit jeho důvěru. Ale kdybych odhalila, co se s ním děje, a bylo by to něco špatného, začala bych to řešit.

Jsem jeho sestra. Ač mladší sestra, vždy tu pro něj budu a postarám se o něj, když bude potřeba. Totéž bych udělala i pro Bena. Benovi je sice už devatenáct let, ale stále je tady, když ho potřebujete. Zatímco Coleovi je sedmnáct a už se od nás vzdaluje. Já své sedmnáctiny oslavila teprve před pár dny a v tomto ohledu jsem více jako Ben. Stavím naši rodinu na první místo.

„Proč to říkáš? Nic se neděje, Sophie. Jen si trochu užívám, než budu muset začít brát život vážně," nabere si na lžičku kopeček šlehačky, ochutná a pak se vydá do obývacího pokoje. „Taky bys to měla někdy zkusit!" zavolá ještě a potom už jen uslyším zvuky, vyhrávající z televize.

Nevím, co si mám myslet, ale rozhodnu se mu věřit. Alespoň z části.

Náhle se ozve bouchnutí vchodových dveří. Do kuchyně vkročí táta a zastaví se u ledničky, z níž si vezme plechovku bublinkového nápoje. Colea vůbec nezaznamená. Z části proto, že je v jiné místnosti, ale taky z toho důvodu, že mu Cole o své přítomnosti nedá vědět.

„Dobré ráno," pozdravím ho. „dělám lívance, dáš si taky?"

„Dobré ráno, Sophie. Děkuju, ale mám ještě spoustu práce. Mimochodem, užili jste si včerejšek?" zeptá se táta s úsměvem.

Pořád se snaží nedávat na sobě znát jakékoliv negativní emoce. Od mala mě i Colea vychovával jen on. Mámu si z nás matně pamatuje jen Ben. Nějakou chvíli tu byla, ale po několika týdnech, kdy jsem se narodila, prostě odešla. Sbalila si věci a vymazala se z našich životů jako by to byla ta nejjednodušší věc. Táta se s tím, že na nás zůstal sám, popral statečně. I když jsme mu to někdy zrovna neulehčovali, neopustil nás a obětoval pro nás vše, co mohl.

Kupříkladu svůj milostný život. Od mámina odchodu měl, pokud vím, asi jednu partnerku. Jejich vztah ukončila ona ve chvíli, kdy se dozvěděla, že je táta otec tří dětí. Jsem mu vděčná, že to s námi nevzdal. Doufám jen, že to nevzdá ani teď s Colem.

„Jo, bylo to fajn," přikývnu a úsměv mu opětuji.

Zmínka o včerejším večeru mi připomene Owena. Zajímalo by mě, jestli se ještě vůbec někdy potkáme. Ani nevím, co bych mu řekla, kdybych na něj opět narazila. Možná by ale ani nebylo třeba hledat nějaká slova. Možná by ke mně přišla sama.