S tebou o Vánocích

22. p r o s i n c e

Ve škole již vrcholí přípravy na velký zápas, který se koná už dnes večer. Kvůli tomu jsme dnes s Miou výjimečně zůstaly ve škole i po skončení vyučování, protože patříme mezi dobrovolníky, kteří pomáhají v tělocvičně s výzdobou.

Cole je především nervózní, ale vypadá, že se také těší. Tak dlouho se na to připravoval, že už ho snad nic nemůže rozhodit. Celý náš tým tolik trénoval, že do nich dnes vkládáme veškerou svou důvěru. Víme, že máme velkou šanci dnes zvítězit.

Zrovna vycházíme s Miou ven a já už chci volat Benovi, aby se pro nás zastavil, protože autobusy už dávno odjely, když mě Mia chytí za paži.

„Je tu Owen," upozorní mě. Zvednu oči a zahlédnu ho stát u svého auta. Opět si jeho přítomnost tady spojím s myšlenkou, že čeká na Isaaca, jenže jakmile nás spatří, vydá se přímo k nám.

„Ahoj," pozdraví mě i Miu. A potom se ke mně přiblíží a věnuje mi polibek na čelo. Zaskočí mě to, ale zároveň potěší. To, že se nebojí projevit své city i před Miou.

„Co tu děláš?" zeptám se ho.

„Čekám na vás," dá mi jednoznačnou odpověď. „Psala jsi, že se dnes zdržíš, tak mě napadlo, že bych tě potom hodil domů."

„To je milý," poznamená Mia vedle mě.

„Samozřejmě i tebe, Mio," dodá Owen. Vypadá lehce nervózně. Možná proto, že chce na Miu udělat dobrý první dojem. A navíc moc dobře ví, jak je pro mě naše přátelství s Miou důležité.

„Já vlastně mám odvoz. Ale děkuju za nabídku," informuje Owena s úsměvnou tváří. Owen jen chápavě přikývne. „Roy už je tady. Tak se uvidíme večer na zápase?" prohodí k nám ještě a když kývnu na souhlas, rozloučí se s námi.

Když zůstaneme s Owenem sami, nemůžu jinak než se zasmát. „Co?" ozve se Owen ihned.

„Mia proti tobě nic nemá. Nemusíš být kvůli ní tak... nesvůj," poškádlím ho.

„To jsem nebyl! Nebo možná trošku byl. Ale to bylo i kvůli něčemu jinému. Zjistil jsem, že jsou si s Isaacem bližší než jsem si myslel. A cítím se kvůli tomu špatně. Měl bych znát Isaacovy přátele, ne?"

„Mia je s tím v pohodě. A Isaac má myslím teď mnohem větší starosti ohledně zápasu," snažím se ho uklidnit, aby si s tím tolik nedělal hlavu.

Když nasedneme do auta, Owen se ke mně ještě skloní a pohladí mě po tváři. Chvíli takto setrváme a užíváme si blízkost jeden druhého. „Děkuju," vyhrknu bezmyšlenkovitě.

Owen se zatváří zmateně.

„Za to, jaký jsi a co všechno pro mě děláš. Jsi tu vždycky pro mě. Nevím, čím jsem si tě zasloužila."

Owen je náhle beze slov. Po mém vyznání se jeho výraz změní. Nejprve se usmívá, ale potom jeho úsměv povadne. Nerozumím, z jakého důvodu. „Sophie, já bych -"

Vtom mi začne zvonit telefon a pohřbí tak celou naši chvíli. Zjistím, že volá Ben. Nejspíš kvůli tomu, zda má pro mě přijet. „Promiň, tohle musím vzít," věnuji Owenovi omluvný pohled a přijmu hovor. Při tom však ale myslím na to, co se mi Owen chystal říct.

❆

Tribuny v tělocvičně jsou plné studentů, učitelů a rodičů. Miluji tento čas, kdy jsme všichni pospolu a všichni myšlenkami propojení. Směřujeme s nimi k jedinému, k dnešnímu velkolepému zápasu, který během několika vteřin začne.