S tebou o Vánocích

25. p r o s i n c e

Pod stromečkem leží spoustu dárků. Táta se pořád jen usmívá a já si pomalu uvědomuji, jak vzácný tento čas je. Právě teď se nezabýváme tím, s čím se budeme muset potýkat, co může nový rok přinést a jestli někdo z nás bude chtít vidět mámu a poznat ji. Na taková rozhodnutí je příliš brzy. Celá ta pravda mnoho změnila, ale nyní jsme prostě jen pospolu.

Při tomto momentu mi dochází, že nejvíce záleží na lidech. Na nás. Na tom, jak se s problémy vypořádáváme a jestli to vzdáme hned při první příležitosti nebo se budeme snažit to napravit. Jak pohlížíme sami na sebe a na ostatní. Vím, že jsem za tento rok udělala spoustu chyb. Ale vím, že jedna z nich se možná ještě dá zachránit.

Všechno, co se za včerejšek a vlastně i za poslední dny, událo, mě zabolelo. Jsou Vánoce a stejně pořád musím myslet na jednu konkrétní osobu. A vím, že to jen tak nepomine, dokud si s ní nepromluvím.

Vánoce jsou o lidech, o tom, jaké pouto s nimi máme. A bolí mě představa, že naše pouto je navěky zpřetrhané. Ublížil mi, ale poté, co mi řekli Mia a Cole, došlo mi, že to já jsem udělala jedno velké rozhodnutí po jeho první chybě. A lidé chybují neustále. Kdybychom to se všemi hned vzdávali a obraceli se k nim zády po jednom jejich uklouznutí, neměli bychom nikoho. Zůstali bychom sami.

Když je to jedna zásadní chyba, je samozřejmé, že toho člověka už nechceme nikdy vidět. Ale Owen to myslel dobře. Neměl v úmyslu mi ublížit a já už to vím.

Chci vzít telefon a Owenovi napsat. Jakmile ho zapnu, najdu několik zpráv od něj. Ve všech se mi omlouvá, než objevím tu poslední, která přišla včera večer. Píše, že mám pravdu a už mě nechá být. Zakroutím hlavou. Vzdává to s námi? Nemůžu mu to mít za zlé. Já to vzdala první. Ale taky to tak nemůžu nechat. A po zprávě to vyřešit nemůžu.

„Musím za Owenem," vyjde ze mě dřív než si stačím uvědomit, že to říkám nahlas před celou svou rodinou. Všichni se na mě překvapeně obrátí, ale to už si oblékám bundu. Mám na sobě tepláky a vlasy smotané ledabyle do drdolu. Ale na tom mi teď záleží ze všeho nejméně.

„Bene," oslovím svého staršího bratra. „Půjč mi auto."

Na jeho tváři se objeví šok. „Cože?" vyprskne. „To ani náhodou."

„Bene!" trvám si na svém. Jenže poté se na mě překvapeně podívá i zbytek mé rodiny. Nikdo nechápe, že zrovna já žádám o auto.

„Ne. Už jsem řekl, " uzavře to a dál se k tomu nehodlá vyjadřovat, ale to ještě neví, že já se rozhodně nehodlám vzdát.

„Proč ne?"

„Sophie, ty nikdy neřídíš. A zvlášť ne v zimě, když je zamrzlá silnice a všude je sníh."

„Zvládnu to," prohlásím sebevědomě.

„Odvezu tě," navrhne mi logické řešení, které jsem tak trochu očekávala. Snaží se se mnou vyjednávat, ale na tohle nemám čas.

„Ne, tohle musím udělat sama. Bene, pojedu třicítkou, spokojenej?"

„Tak to pojedeš ještě zítra."

„Můžeš mi prostě dát ty klíčky a nechat to být?" zavrčím. Proč mě prostě nemůže jednou pustit bez zbytečných protestů?

„Ne."

„Bene, dej jí je."

Obrátím se na tátu, od něhož ten příkaz vzejde. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem to čekala. Vlastně bych čekala, že táta bude poslední člověk, který tohle řekne. Ale on je na mé straně. Vzdává se svých obav. Důvěřuje mi.