S tebou o Vánocích

5. p r o s i n c e

„Máš strach," zašeptá ke mně. Nezní to ani jako otázka, poněvadž mi vidí pravdu na očích. Nasucho polknu. Nebojím se, nebo spíš ne tak docela. „Kdybych to věděl, nikdy bych něco takového nenaplánoval."

„Jo, to že neumím bruslit a trochu se toho děsím, není zrovna věc, kterou bych říkala každému na potkání," vydám ze sebe a stále se pevně držím okraje, který ohraničuje ledovou plochu. Stojí v městském parku, jenž je teď pokrytý sněhem. Chodí sem každý rok tolik lidí. Ani se neodvážím kolem sebe podívat. Musí jim připadat komické, že někdo jako já v mém věku nezvládá bruslení.

„Co kdybychom to zkusili společně?"

„Já ti nevím, led mě obecně nemá moc rád. Hrozně to klouže a já mám vážně špatnou rovnováhu," pokouším se to Owenovi rozmluvit. „A taky si nevěřím."

„Tak věř mně."

Pohlédnu mu do jeho zelených očí. Poprvé dokážu určit, že jsou zelené jako dva smaragdy. Jsou krásné. Hodí se k jeho černým vlasům. Dnes se vůbec poprvé vidíme za denního světla. Navíc bylo toto setkání mimo jiné plánované. Jindy jsme na sebe pouze narazili a za tmy.

Na vteřinu zavřu oči, pak je zase otevřu a spatřím, jak ke mně Owen natahuje svou dlaň. Váhavě odlepím jednu ruku od kraje a vložím ji do té jeho. To samé udělám s druhou. Owen mě pevně sevře, aby mi dodal jistotu, že se o něj můžu opřít. Mám studené prsty, ale s tím si očividně nedělá starosti. Namísto toho si mě přitáhne k sobě a naše obličeje se u sebe ocitnou mnohem blíž než se dalo očekávat.

„Výborně, vedeš si skvěle," zhodnotí můj výkon přesunutí od mantinelu k němu. „Teď se společně pomalu odrazíme. Já dozadu a ty dopředu ke mně."

Udělám přesně to, co řekne. Trochu víc rozklepaně než on, ale zvládnu to a dokonce si zachovám díky jeho zpevněnému tělu rovnováhu. Zopakujeme to a potom už se odrážíme zcela automaticky. Odvážím se odvrátit oči od ledu a od svých bruslí, a podívám se na Owena.

V jeho očích se odráží má radost. „Teď se zkusíme držet jen jednou ruku," navrhne. Pustí mou levou ruku a já už nestojím naproti němu, nýbrž po jeho boku. Nyní se o něj nemohu opřít. Musím se daleko víc soustředit na to, abych nespadla dopředu či dozadu na zadek. Ačkoli teď bych už spadnout klidně mohla. Určitě jsem se totiž před Owenem zesměšnila dostatečně tím, že neumím bruslit.

Owen mě pobídne kupředu a já se odrazím. V další vteřině mě ovšem nepředvídatelně pustí a vzdálí se ode mě. V ten okamžik nemám poblíž sebe nic, jsem i docela daleko od okraje. Máchám rukama kolem sebe, čímž se snažím udržet vyrovnaně, ale místo toho mě to táhne dozadu. V příští sekundě tak skončím na tvrdém ledu.

„Sophie!" Owen je v mžiku u mě. Prohlíží si mě, patrně zjišťuje, jestli jsem v pořádku. Na důkaz toho se na něj usměju. Vážné tváře nedokážeme udržet dlouho a rozesmějeme se. „Promiň mi to, slibuju, že už tě nepustím, pokud to sama nebudeš chtít."

„V tom případě tomu dám ještě šanci," prohlásím a odhodlaně přijmu jeho ruku.

❆

Město se již ukládá ke spánku. Z nebe se lehounce snášejí vločky a nás ze všech stran obkličuje ticho. Tyto klidné noci mám ráda. Nebyla jsem si jistá, zda strávím s Owenem celý den, nebo jen chvíli. Nakonec toho ale bylo tolik, co jsme dnes podnikli a ani jsme nepomysleli na to, jak čas plyne.

„Nebude tvůj táta mít strach?" Mile mě potěší, že si Owen pamatuje, jak je táta starostlivý. Říkala jsem mu to na večírku po tom, co jsem mu oznámila, že musím domů.

„Ne, psala jsem mu, že se zdržím," uklidním ho, ale přece jen raději zkontroluji svůj telefon. Žádné nepřijaté hovory. „A co tvoji rodiče?"

„Ti mají často dost práce, takže nejsou moc doma." Zamrzí mě to. Vždycky jsem obdivovala ten luxus, v jakém Isaac žije. To jsem ale ještě neznala Owena a nevěděla, že ten přepych je nejspíš podle všeho pouze materiální. Žijí ve velkém domě, můžou mít, na co si vzpomenou, kromě přítomnosti svých rodičů. Zajímá mě, jestli to tak bylo odjakživa. Jestli s nimi nebyli ani v průběhu jejich dětství. Něco mi říká, že nebyli.

„Hádám, že o tom večírku se vůbec nedozvěděli," zmíním se.

„Správně," přitaká. „I kdyby to zjistili, bylo by jim to fuk. Takoví prostě jsou. Zbývá se s tím jedině smířit."

„A ty jsi smířený?" zeptám se trochu víc odvážně. Je to osobní téma. Poznám, jak se ho to dotýká. Přesto nedokážu odhadnout, jak to bere. Napadne mě, že když při našem druhém setkání mluvil o lidech, kteří tu pro něj nebyli, a on je potřeboval, myslel těmi lidmi právě své rodiče.

Owen si dává s odpovědí na čas. Možná sám ještě neví, zda se s tím vyrovnal. „Myslím, že kdybych je viděl, necítil bych vůči nim zášť. Už jsem je pochopil. Oni si jen vybrali a tou volbou jsme my nebyli. Ale i když je chápu, nemusí to hned znamenat, že jsem s jejich rozhodnutím srovnaný."

„Jsi neuvěřitelný."

Ta slova mi ze rtů sama splynou. Owenovi se na tváři objeví zmatený výraz. Uvědomím si, že jsem ta slova neformulovala tak, jak jsem původně zamýšlela.

„V pozitivním slova smyslu!" dodám ihned a začnu přitom nervózně všelijak gestikulovat rukama. „Myslela jsem tím, že tě za to obdivuji. Oni vás neustále opouští a ty se za to na ně nezlobíš. To dokáže málokdo. Já to třeba nedokázala a to si mámu ani nepamatuju. Ty s nimi máš nějaký vztah a přesto jim to nemáš za zlé."

„Co se stalo s tvou mámou?" naváže na mou zmínku o mámě a stočí konverzaci ke mně. Nikomu jsem nikdy neřekla, jak se ohledně mámina odchodu cítím. Vždy mi něco bránilo vyslovit to nahlas. Ale teď v sobě nemám žádnou překážku, která by mě blokovala.

„Rozhodla se, že život se třemi dětmi není život pro ni. Vlastně ani nevím, byla jsem ještě batole, když se sbalila a opustila nás. Upřímně řečeno, mám na ni vztek každý den, přestože ji neznám. Nevím, jaký byla člověk ani jaká je teď. Ale pořád mě to rozčiluje."

„Je naprosto přirozený, že jsi naštvaná, Sophie. Musíš vědět, že kvůli tomu nejsi horší člověk."

„Děkuju. Ty jsi zase až moc dobrý člověk."

„Každý jsme nějaký," uzavře to jednoduše a já s ním jen tiše souhlasím.

❆ ❆ ❆

Doufám, že jste si užili Mikuláše. :)) 👼