S tebou o Vánocích

12. p r o s i n c e

Nemůžu spát. Není to tím, že jsem v cizím prostředí, nebo možná jo. Vlastně ani nevím, proč mi nejde usnout. Ležím ve velké posteli, pokoj zeje prázdnotou, za okny padají sněhové vločky. Pomalu ze sebe odkryju peřinu a stoupnu si. Rozhodnu se jít do kuchyně a dát si teplé mléko s medem.

Jakmile vkročím do místnosti, snažím se být potichu. Kuchyň je propojená s obývacím pokojem, kde na pohovce spí Owen. Nechci na něj zírat, ale přesto se podívám. Klidně oddechuje, deka mu zakrývá polovinu těla a jednu ruku má pod hlavou.

Odvrátím se od něj, vytáhnu z lednice krabici mléka a naliju z ní trochu do hrnce. Moje mysl je však zaměstnaná něčím zcela jiným. Je asi jedna hodina ráno a mně se v paměti přehrává to, jak jsme se tedy už včera ve volné přírodě procházeli a užívali si sníh a výhledy. Byl to příjemně strávený čas. Uvědomila jsem si, že jsem na Owenovi zatím nenašla nic, co by mě odrazovalo. Nic, co bych chtěla změnit.

Zpozorovala jsem na sobě, že na jeho blízkost moje tělo reaguje. Třese se, ale takovým normálním způsobem. Owen mě vyvádí z míry. Ale když je u mě, jako by neexistovalo nic, z čeho bych měla mít strach. Také se s ním po většinu času jen směji a zapomínám na věci, které mě trápí, když s ním zrovna nejsem. Dochází mi, že se mi to ještě nikdy nestalo. Není člověk, s nímž bych se cítila stejně.

Moje reakce a pocity nejsou to jediné, čeho jsem si všimla. Owen vůbec včera nepoužil sluchátka. Pokaždé je má, pokaždé poslouchá hudbu, ale tentokrát si jej za celý den nenasadil. Zajímá mě, jestli je za tím něco hlubšího, nebo jen zkrátka s velkou oblibou poslouchá hudbu.

Mé myšlenkové pochody zničehonic zarazí dlaně, které se objeví přede mnou na kuchyňské lince. Zprudka se otočím a zjistím, že jsem uvězněná mezi Owenovými pažemi. Nemůžu se nikam pohnout, stojí čelem ke mně a rukama se opírá o linku. Přitisknu svoje dlaně na její okraj a snažím se zpomalit svůj dech. Je u mě natolik blízko, že ho musí cítit na svém krku.

Zvolna své oči pozvednu k jeho. „Vzbudila jsem tě?" vydám ze sebe tak tiše, že se obávám zdali mě vůbec slyšel. Jeho reakcí je pouhé zavrtění hlavou.

„Vlastně jsem nespal." Stále setrvává v těsné blízkosti. „Ale ty taky z nějakého důvodu právě teď nespíš," poznamená. Pocítím krátkodobé nutkání dotknout se jeho kůže, položit své ruce kolem jeho krku, ale odolám a místo toho otočím hlavu stranou. Přeruším tak s Owenem oční kontakt a soustředím svůj pohled na stěnu. Owen to okamžitě zaznamená a ustoupí ode mě. Udělá pár kroků dozadu, ale stále na mě upíná zrak.

Vrátím se očima k němu.

„Horké mléko na spaní?" zeptá se a já kývnu. „Znám lepší způsob, jak usnout. Alespoň mě to vždycky pomůže."

„Co je to?"

Chvilku mě napíná. „Hudba," pokrčí rameny a vybídne mě, abych ho následovala k pohovce. Posadíme se naproti sobě a Owen na svém telefonu vyhledá konkrétní píseň. Co nevidět zapojí sluchátka a jedno mi podá. Bez mluvení nás oba přikryje svou dekou a potom se mi v uších rozezní první tóny.

Nějakou dobu jen posloucháme. Soustředíme se na melodii a necháváme ji uvolnit naši mysl. Je to vážně dobrý způsob. Možná bych usnula, kdyby do mé hlavy nezavítala jedna otázka, na kterou jsem si přála znát odpověď.

„Proč pořád všude nosíš sluchátka?" Owen zastaví právě hrající písničku. Trpělivě vyčkávám, jak mi to vysvětlí, ale on zůstává mlčky. „Promiň, nic mi do toho není. Neměla jsem se ptát."

„Jsi šťastná?" Zaskočí mě. Nerozumím, jakou odpověď po mně přesně chce. Myslí tím, zda jsem šťastná v životě? Nebo nyní v tuto chvíli? „Chci říct, život je o náhodách, o zážitcích, ale pokud je nemáš s kým sdílet, stojí to za nic. Myslím, že jsem v reálným životě nikdy nebyl úplně šťastnej. Ale když si nasadím sluchátka, jako by ten reálnej život nebyl. Přenesu se do hudby, nechám se do ní vtáhnout a aspoň na chvíli mám od všeho pokoj. Je to pro mě vysvobození. Hudba mi pomáhá zahnat všechno, co se na mě navaluje."

Naprosto ho chápu. „Je to tvůj lék na všední život," dodám.

Owen se na mě zahledí. V jeho očích je něco, co nedokážu rozpoznat. Něco, co ještě neodkryl. Jako by to byla pouze jedna část pravdy. Nic neříkám, dávám mu prostor nechat to zahalené tak dlouho, jak jen bude potřebovat. Vážím si toho, že se se mnou podělil o tento důvod. Dává mi to pocit, že mi důvěřuje. Chci mu to opětovat.

„Já myslím, že jsem šťastná. Ale člověk může štěstí prožívat mnoha způsoby. Mám svou rodinu, přátelé, kteří mě vždycky budou dělat šťastnou. Jenže je tu i štěstí, které jsem ještě nikdy nepoznala. Nevím, jak vypadá. Takže v tomto ohledu šťastná nejsem."

„Být šťastný má tolik definicí," řekne Owen. „Jen nedokážu pochopit, že jsi tenhle druh štěstí ještě nezažila. Když si bez toho druhého nedokážeš představit existovat. Láska je něco, co ti někdy způsobuje bolest, ale činí tě tím nejšťastnějším člověkem zároveň."

Sklopím hlavu. „Nevím, jaké to je."

„Tak mi dej šanci, pomoct ti to zjistit," zašeptá Owen a poté ucítím jeho kůži na své. Jeho dotek mě znehybní. Civím na jeho ruku, jak pomalu bere tu mou. Jeho druhá ruka mi pozvedne bradu, čímž mě přinutí se na něj podívat. „Rád ti to ukážu, když mi to dovolíš."