S tebou o Vánocích

10. p r o s i n c e

Procházíme se s Miou po nákupním centru a v rukou si neseme několik plných tašek. Jsou v nich převážně dárky pro naše rodiny, ale taky kousky oblečení pro nás. Mia je už dostatečně klidná, má všechny dárky, které sháněla, nyní je stačí jen zabalit. Vykračujeme si po cestě a povídáme si o tom, jak musela být s celou svou rodinou včera na večeři. Miina rodina je někdy docela hlučná, ale to je kvůli tomu, že jsou všichni otevření a společenští. Kromě toho mají však v sobě spoustu dobra.

Owen je naprosto stejný. Vím, že ho neznám natolik, abych něco takového mohla prohlásit, ale myslet si to přece můžu. Koneckonců, každý člověk má svou minulost, v níž se stalo něco, nač není hrdý. Každý dělá chyby, z nichž se však potom poučí. Zlé věci existují kvůli těm dobrým. A naopak. Je to tak, jak to je. A většinou záleží na úhlu pohledu. Z očí jednoho může člověk vypadat jako padouch. Ovšem z očí toho druhého zase jako hrdina.

Zastavíme se u dalšího obchůdku a tentokrát nevejdeme zcela dovnitř, zůstaneme u stojanu. Miu zaujmou vánoční pohledy. Já se dívám jinam, z obchodu ven. V dálce mě cosi upoutá. Dvě postavy smějící se čemusi, co si vykládají. Žena a muž. Ona ho chytá za ruku a on ji bez váhání stiskne, poté přiloží ke svým ústům a nakonec políbí. Zůstanu na ně šokovaně hledět. Co jsem to právě viděla?

Táta vypadá šťastně. Jako by byl tou cizí ženou omámen. Usmívají se na sebe, on se na ni kouká skoro zamilovaně. Čím dál více se k nám přibližují, a tak rychle zalezu hlouběji do obchodu a schovám se zády k nim za onen stojan. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak se cítím. Zlobím se? Mám radost? Vlastně to není ani jeden z těchto pocitů, co se ve mně odehrává.

„Vypadáš, jako bys právě viděla ducha," řekne Mia, když na mě přesune svou pozornost. „Byl to duch Vánoc?" zazubí se.

Snažím se to stále vstřebat, chci si to nechat pro sebe, nezatěžovat tím svou kamarádku, ale ta slova mi vypadnou z úst dřív, než je zvládnu zastavit. „Viděla jsem tátu s nějakou ženou."

„Cože?" vyhrkne Mia a začne se kolem sebe prudce rozhlížet.

„Už jsou pryč," oznámím.

„To je pořádná šokující novinka," vykulí oči a vypadá teď téměř stejně jako já. „A jsi si jistá, že to nebyla jen nějaká jeho stará známá? Nebo třeba kamarádka?"

„Já nevím, ale nevypadalo to tak. Navíc tátovy kamarádky znám a její tvář mi nebyla vůbec povědomá," vysvětlím a snažím se zapátrat ve své mysli, zdali už jsem ji někde neviděla.

„Co budeš dělat? Zeptáš se ho na to?"

„Ne, nebo jo, já nevím," blábolím jednu věc za druhou. „Jakto, že mi nedošlo, že by někoho mohl mít? Jakto, že jsem to nepoznala?"

„Nedělala bych tak rychlé závěry. Třeba vážně nikoho nemá. Nebo to není vážné. Promluv si o tom s ním," poradí mi Mia. „Když jsem já tehdy přišla na to, že má táta přítelkyni, netajila jsem se tím, představil mi ji a teď beru Holly jako mámu. Už je to dlouhá doba, co je v naší rodině a je to fajn. A myslím, že kdyby tu byla moje máma, jistě by se jí taky líbila."

„Určitě ano," smutně se pousměju a stisknu Mie rameno. Potom ji hned obejmu. Vím, že už to překonala, Mia je vlastně ten nejsilnější člověk, jakého znám. Přesto jí dodám tu jistotu, že u mě vždy najde oporu, pokud ji bude vyhledávat. Kromě jiných věcí, tohle máme společné. Obě jsme přišly o mámu, akorát každá trochu jiným způsobem. Její máma narozdíl od mé neodešla dobrovolně.

❆

Den uteče, aniž bychom si toho povšimly. Zbytek dne jsme strávily u Mii doma a dívaly se na pár vánočních filmů. Nechtěla jsem totiž jít k nám. Nebyla jsem připravená čelit tátovi. Pořád nejsem. Myslím, že odvahu v sobě najdu až za pár dní, ale vezmu Miinu radu vážně. Zeptám se ho na to a uvidím, jak na to zareaguje.

Teď čekám na Bena. S Miou ležíme ve sněhu, díváme se na oblohu zářící hvězdami a jsme potichu. Před minutou jsme stály u dveří, dokud Miu nenapadlo, že bychom mohly udělat sněhového anděla. Děláme to každý rok. Sice na to zrovna dnes nemáme vhodné oblečení, ale i tak jsme tomu neodolaly.

„Není to fajn? Jen tak ležet a o nic se nestarat?" prolomí Mia ticho.

„Jo, kéž by to šlo dělat věčně, ale už mi mrznou všechny části těla," přiznám a vyzdvihnu se do sedu. Mia udělá totéž a obě se zasmějeme.

„Myslela jsem, že ty anděly letos nestihneme, a vlastně i ty nákupy," vyjde zničehonic z jejích úst. Nechápu to, a tak se zeptám, co tím chtěla říct. „Já jen, že mi připadáš poslední dobou nějak zaměstnaná. Však víš, vidím tě ve škole, ale potom se mi už neozveš, neodepisuješ mi a když ano, tak až po několika hodinách. Nechtěla jsem tohle téma otevírat, abych nezkazila den, ale co celé dny děláš? Něco se děje, Sophie?"

Jedna moje část jí chce o Owenovi povědět. Chce jí vylíčit vše, co v sobě držím. Ale té druhé se to zdá moc brzy. Není správný čas.

„Nic se neděje," zalžu a překvapivě to zní docela věrohodně. „Jen mám často vybitý telefon a taky doháním známky. A vůbec, celý to období Vánoc mě dost stresuje a vyčerpává, víš." Pokud jsem předtím zněla upřímně, nyní jsem to celé pokazila. Tohle vůbec nepůsobilo pravdivě, ale spíš směšně. Na to by se vymluvil každý, kdo něco skrývá. Něco, o co se zatím nechce podělit.

Pokud to však Mia prokoukla, nedá to najevo. „Dobře. Hele, už je tady Ben."

Vzhlédnu a oči mi oslepí světla od auta. V dalších vteřinách se rozloučím s Miou, zamířím k autu a nasednu. Ben na mě začne mluvit, odjíždíme domů a mně vrtá hlavou, zda se na mě Mia zlobí nebo je spíš zklamaná, že jsem v sobě nenalezla odvahu říct jí pravdu.