S tebou o Vánocích

17. p r o s i n c e

Když se Cole svěřil tátovi a Benovi, byla jsem s ním, abych ho povzbudila. Ben to vzal dobře. Byl to pro něj šok, ale vyjádřil se tak, že tu pro Colea vždy bude a že s ním může počítat. A také že se nám nemá vyhýbat a trávit s námi více času. Tátu celá tahle nová skutečnost však sebrala více než kdokoli z nás čekal. Jakmile to Cole vyslovil, táta zazíral do prázdna a chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval.

Později si ale Colea přitáhl do objetí a řekl mu, že ho má rád. Cole mu to opětoval, čímž se to mezi nimi urovnalo a tu ošklivou hádku nechali za sebou. Tátovi jakoby spadla těžká břemena z ramen. Zároveň ale vypadal, že je tu pořád něco, co ho tíží. Nepochopila jsem, co by to mohlo být. Zjevně ale nebyl připravený se s námi o to podělit.

Coleovo svěření mi ale vnuklo myšlenku, že bych se možná i já měla podělit o své tajemství. Sice o Owenovi Ben už ví a Cole možná také něco málo tuší. Táta ale ne.

Od naší chvilky s Owenem uplynuly dva dny a sice jsme si to pořádně nevyjasnili, ale cítím, že k sobě máme blízko a vím, že ho mám ráda. A tohle uvědomění s sebou přineslo, že musím být k tátovi upřímná. Ben Owena také nějak přijal. Vím, že ho táta přijme. Nebo v to alespoň doufám.

Než mě má mysl zavede ještě dál, mnohem hlouběji do mých myšlenek, přeruší ji hlasy a výkřiky. Snažím se to zpracovat. Tak rychle jak jen dokážu se dostanu ze svého pokoje a zastavím se v chodbě, kde je uvidím. Ben a Cole se dohadují.

„Ježiš, pomalu už vypadáš jak děda mráz," ušklíbne se Cole. Schválně do Bena šije, aby mu to vrátil. Usměju se a opřu se o zeď. Zdá se mi, jako by se vše vrátilo do starých časů. A nemůžu být spokojenější.

„Za to ty snad budeš navěky bez vousů," opáčí Ben. „dětská prdelko," zahihňá se.

„Cože? Jaks mi to řekl, starouši?"

Mám pocit, že je čas dát o sobě vědět. „Hezký odpoledne i vám, bráškové moji," pozdravím je. Až teprve teď, když k nim přijdu blíž, si všimnu, jak jsou oblečení. „Vy jdete běhat?"

„No jasně, že jo, drahá sestřičko," odpoví mi Cole. „Přidáš se?"

„Myslím, že ne. Běhat v té kopě sněhu, co přes noc zase napadla, mi nepřijde jako ten nejlepší nápad. Bez urážky, samozřejmě," dodám.

„No, tvoje smůla. My se hodláme udržet v kondici," ozve se Ben a začne se protahovat.

Otevřu pusu dokořán. „Co tím chcete říct?" Vím, že vtipkují. Proto to dlouho nevydržím a zasměju se tomu. „Táta je doma?"

„Právě teď šel do dílny," informuje mě Ben. Vděčně přikývnu a vydám se přesně tam, kam mě nasměroval. „Co mu potřebuješ? Jestli to není tajemství."

„Trochu je." To si myslím alespoň do chvíle, než Cole uvede na pravou míru, jak se věci mají. Jinými slovy, tedy že je o všem plně informovaný.

„Mimochodem, Owen je dobrá volba. Schvaluju."

Zprudka se otočím a zamračím se na Bena, který ihned zvedne ruce do obranného gesta. „To já ne! On už měl podezření a já mu ho jenom nevyvrátil."

„Tím pádem jsi mu vyžvanil všechno, co jsi věděl," zvednu obočí. Ben si nedokáže udržet vážnou tvář dlouho. A ani já ne. Nezlobím se na něj. Sama jsem předpokládala, že Cole něco nejspíš tuší. Vždyť jsem ho přivedla rovnou k Owenovi domů. Přesněji řečeno Owen nás tam sám zavezl, když jsem mu zavolala.

„Sakra jo. Holt je to někdy silnější než já. Nic proti tomu nezmůžu!" hájí se Ben, přestože nemusí. Udělala bych na jeho místě totéž. Taky bych řekla o jeho přítelkyni Coleovi. Protože takhle jsme to dřív dělávali. Vše jsme si mezi sebou říkali, což nás ještě víc stmelovalo.

Přemýšlím nad tím a chci, aby to tak bylo znovu. Proto jdu nakonec s pravdou ven. „Chci říct tátovi o Owenovi."

„Pane jo, tak snad táta nevezme brokovnici a nenamíří si to přímo na něj," zavtipkuje znovu Ben. On to ani jinak neumí, je to jeho způsob komunikace. Nevadí mi to, vždy uvítám když sem tam vystřelí nějaký ten vtípek. Uvolní to atmosféru. A také mě to zbaví napětí jako třeba zrovna teď.

„My máme brokovnici?" nadchne se Cole. Musím ho však zklamat a zavrtím hlavou. Jeho nadšení odpadne. „Škoda. Ale co se týče té pravdy o Owenovi, je to správnej krok. Táta bude rád, že s ním mluvíš," řekne naopak Cole.

Pak se s oběma rozloučím a nechám je, aby vyběhli do zasněženého města. Zamířím po domě až k zadnímu východu, abych se dostala k tátově dílně, která stojí na zahradě. Je to jen taková místnost, kde občas zpravuje součástky do aut nebo jen nějaké věci. Jeho stálá práce je však opravování aut.

Vejdu dovnitř a najdu tátu sedět u stolu a na čemsi pracovat. „Ahoj tati."

Ihned se otočí. „Sophie," usměje se na mě a přeruší svou práci. „copak tu děláš? Potřebuješ s něčím pomoct?"

„Vlastně jsem si s tebou přišla promluvit, tati. Je to pro mě důležité. Potřebuju ti něco říct."

„Dobře, poslouchám tě."

Táta je tu vždycky pro nás. Vždycky si najde chvíli a věnuje nám ji. I když je zrovna něčím zaměstnaný jako nyní. Odsune to na později, aby tu byl, když ho potřebujeme. Právě proto si zaslouží, abych před ním netajila někoho, na kom mi tolik záleží.

„Tati... Víš... To moje časté odcházení... To nebyly schůzky s Miou, možná jen jedna z nich. Celou dobu tu byl jeden člověk, kterého jsem začala mít ráda. A nepřijde mi dál správný, abych ti o něm lhala. Ale nemusíš se bát, je to hodný člověk. Jmenuje se Owen a je moc milý a starostlivý. Věřím mu."

„Sophie," táta se postaví a chytí mě za paže. Od srdce se zasměje. „Já to vím."

„Cože? Ben ti něco říkal? Nebo... Jak..."

„Ne, sám jsem si to domyslel. Vážně si myslíš, že bych to nepoznal? Znám tě, vím, jaká jsi a poznám na tobě, když je něco jinak. Navíc jsem jednou potkal Miu v ten samý den, kdy jsi mi říkala, že budeš s ní."

„Panebože," vyjde ze mě. Myslela jsem si, že jsem mnohem víc nenápadná. „Zlobíš se?"

„Samozřejmě, že ne. Stejně bych s tím nic nezmohl. Už se stalo a jednou to stejně muselo přijít. Už nejsi ta malá holčička, která potřebovala svého tátu na každém kroku. Vím, že se o sebe zvládneš postarat sama, i když to neznamená, že se o tebe přestanu bát. Budu se bát vždycky. Stejně tak jako o Bena a Colea. Jste moje všechno."

Při těch slovech se mi v očích usadí slzy a táta mě obejme. V jeho náruči naleznu pohodlí a bezpečí. „Mám tě moc ráda, tati."

„Já tebe taky, Sophie." Potom se na mě usměje a posadí se zpět ke svému stolu. Začnu odcházet, když táta ještě zavolá: „Kdy ho poznám?"

„Brzy."