S tebou o Vánocích

9. p r o s i n c e

Vystoupím z Owenova auta a následuji ho. Jsme na nějakém mně neznámém místě. Nejeli jsme příliš dlouho, takže jsme pořád v Illinois, ale mimo Chicago. Kolem nás je pouze tichá příroda, odpočívající pod bílou peřinou. Líbí se mi tu. Žádný ruch, žádní lidé, žádná jezdící auta okolo. Naším společníkem je jen samota.

Po včerejším upřímném rozhovoru s Owenem jsem v sobě onu nejistotu zahnala. Všechno na mě před tím dolehlo, připomněla jsem si Benova slova, s nimiž mi vyčítal, jak mohu s někým cizím sama pochodovat po městě za tmy. Nechala jsem se tím tolik strhnout, že jsem o tom všem tolik pochybovala. Docházelo mi, že jsem se svěřovala cizímu člověku, že jsem si s ním vytvořila pouto. Jenže nakonec jsem se pokusila své obranné reflexe dát stranou. Důvěřovat mu a zůstat. Neutíkat. Vztahy se vyvíjí. Je to běžná věc. Jen ve mně se někdy probudí něco, co mě nutí vrátit se zpět na začátek a nejít dál. Ovšem pocity chtít ho vídat, byly silnější než obranný mechanismus. Právě proto jsem teď tady.

Dnes mě Owen vyzvedl zase u školy a od té doby jsme jeli až sem. Netušila jsem, kam jedeme, myslela jsem, že si koupíme kafe a budeme se procházet, nebo v nějakém podniku setrváme, posadíme se ke stolu u okna a budeme si užívat výhled na padající sníh. Nic takového ale Owen neměl v plánu. Jsme tady. A já pořád vlastně nevím, kde přesně to tady je a co tu děláme.

„Mám ráda přírodu, je tu příjemně," promluvím a zakloním hlavu, abych se podívala až na samotné špičky vysokých stromů. Posléze však za sebou ucítím pohyb a po svém boku zaznamenám Owena. Stojí u mě blízko a donutí mě tak se na něj podívat.

„Ty stromy nejsou to, na co se máš dívat," prozradí mi a prstem ukáže před sebe do dálky. Přesunu zrak na místo, kam směřuje jeho ukazováček, a spatřím dřevěný dům s prostornou terasou. „To je naše rodinná chata."

„To patří vám? Jakto, že do takového domu Isaac ještě nikoho nepozval?" vyjde mi z pusy zcela neplánovaně. „Já jen, že je u nás na škole něco jako večírkový král," zamluvím to rychle.

Owen se jen zasměje. „Vím, jak jsi to myslela. Je to proto, že rodiče tuhle chatu skrývají. Isaac o ní neví. Jezdí sem častěji než domů, ale zrovna teď je prázdná. A bude ještě několik týdnů."

„A jakto, že o ní víš ty?"

„Ještě než se Isaac narodil, jezdili jsme sem. Dalo by se říct, že jsem tu prožil kus svýho dětství. Bylo to fajn, mám z tohohle místa hezký vzpomínky," pokračujeme vedle sebe v chůzi, vzdálenost mezi námi a chatou pomalu mizí a dům se zvětšuje.

„Ale proč jsi mě sem vzal?" zajímá mě. První, co mi probíhá hlavou je, že tady nemůžeme zůstat, jakkoliv je tu krásně. Zítra mám školu, navíc tu nemáme ani žádné věci.

„Chtěl jsem ti ji ukázat. Podělit se s tebou o něco, co má pro mě velkou cenu, abys mě o trochu víc zase poznala. Beru to jako výzvu, čím víc se o mně dozvíš, tím míň ti pak budu připadat cizí," jako by z jeho slov vycházelo zvláštní teplo, které se mi nyní rozplývá na hrudi. Nemůžu uvěřit, že ho to, co jsem mu řekla, neodradilo. Naopak ho to postrčilo k tomu udělat něco, díky čemu bych se už tak necítila.

Kvůli tomu skoro nemůžu najít svůj hlas. A když ho konečně naleznu, postrádám slova. „Tohle je... nevím, co na to mám říct, Owene."

„Nemusíš říkat nic," opáčí s úsměvem.

„Ne, musím. Je to od tebe moc hezký. Děkuju. A chci, abys věděl, že si toho vážím," mám chuť vymazat mezi námi existující mezeru. Nejen proto, že tohle pro mě Owen udělal, ale proto, co všechno pro mě doposud dělá. Je člověkem, který mi otevírá nový pohled na svět. Který mi pomáhá vidět ho jinýma očima. Takovýma, kterýma bych se možná nikdy nedívala. Vždyť jsem kvůli němu stoupla na led a pokusila se bruslit. Co ještě dalšího podniknu?

„Já to vím. Tvoje oči prozrazují víc než si myslíš." Automaticky s ním přeruším oční kontakt. To jsem tak lehce čitelná?

Když se rozejde dovnitř, nedočkavě se k němu připojím. To, co se nám poskytne za výhled, mě ohromí. Uvnitř na nás čeká velká chodba a schody do patra. Vše je ze dřeva, stěny, podlaha i nábytek. Může to znít nejzajímavě, jednoduše, ale naopak nic tady nevypadá obyčejně.

„Jak víš, že sem vaši rodiče nepřijedou?"

Owen mi nedá odpověď hned. Možná je to pro něj těžší povědět, než dává najevo. Zničehonic se ale překoná a řekne to vyrovnaným hlasem. „Psali nám, že se zdrží v místě, kde jsou, ale do Vánoc by měli stihnout se vrátit."

Chci něco pronést něco veselého, čím bych ho rozesmála. Nejsem ale jako Mia. Ta by věděla, co říct. Já nejsem ten správný člověk na povzbuzování o tom, že se rozbité rodiny dají spravit. Sama nevím, zda je to možné. Ale byla bych ráda, kdyby ano.

„Nechci ti dávat naděje, když o tom nic nevím. Ale moc si přeju, aby to stihli. Aby s vámi byli a abyste si to společně užili."

„Děkuju, to je mnohem víc než kdybys řekla, že tu budou. Já si přeju, aby se ukázal Cole a nic s ním nebylo."

A tak stojíme vedle sebe, díváme se navzájem do očí a přejeme si jeden pro druhého jen to nejlepší ještě dlouho.