S tebou o Vánocích

14. p r o s i n c e

Cole: Jsem v pohodě.

Čtu si onu zprávu už po páté, přičemž doufám, že přijde co nevidět další. Jenže Cole napsal pouze toto. Nic víc nepřijde. Musím to vzít v potaz. Musím se smířit s tím, že není sdílný a nevylíčí mi hned vše, co chci vědět.

Mia se na mě otočí. „Dnes je večírek u Roye. Půjdeš se mnou? Pokud už něco na dnešní večer nemáš v plánu."

Vlastně nemám. Cítím se špatně za to, že s Miou netrávím moc času, a tak zkrátka jen přikývnu. Navíc je velká šance, že tam bude Cole.

„To jsem ráda," oddechne si a já se zatvářím zmateně. Mia beze mě chodila na večírky běžně, avšak teď to skoro vypadá, že kdybych na to nekývla, vynechala by ho i ona. Ihned můj výraz ve tváři pochopí. „Roy se mi líbí. Potřebuju tě tam, protože se pokusím mu to dát najevo a jestli mě odmítne, nevím, jestli to sama zvládnu."

„Cože?" usměju se. Zároveň mě napadne, že pro Miu je snadné mi říct o tom, pokud v někom najde zalíbení. Kéž by mi šly pocity vyjadřovat tak lehce jako Mie. „To je skvělý, Mio. Jsem si jistá, že tě neodmítne."

„No tak jo," zazubí se. „Musíš mi pomoct se připravit."

„Rozkaz!" zaraduju se. Dnešní den bude jistě vydařený. Moc si přeju, aby to Mie vyšlo. Je úžasná, zaslouží si k sobě někoho podobného, kdo si jí bude vážit. A pokud vím, Roy je hodný.

Rozejdeme se společně na hodinu a po zbytek vyučování si nepovídáme o ničem jiném. Na okamžik mě napadne, že bych pozvala Owena. Jen na malý moment po tom zatoužím. Mohla bych ho Mie rovnou představit. Ale jak bych jí ho vlastně představila? Kým pro mě Owen je?

❆

Mia postává v rohu místnosti s Royem. O něčem vesele debatují a vyměňují si pohledy. Musím se usmát. Už se o ni nemusím bát, i když to jsem se nebála ani předtím. Věděla jsem, že jí Roy bude náklonnost opětovat. Vydám se proto do vedlejšího pokoje, než zjistím, že je narvaný k prasknutí a svůj směr změním.

Napadne mě zašít se do jednoho z pokojů nahoře. Raději zaklepu na dveře, než je otevřu, ale nic ani nikdo se neozývá. Opatrně vejdu dovnitř, místnost se topí ve tmě, a tak rozsvítím. A náhle si všimnu, že je zde přece jen obsazeno. Uskočím, když spatřím člověka ležet na posteli. Ale je oblečený a je tu sám. Vypadá, že spí. Užuž se chci otočit a odejít, když vtom ho poznám. Je to Cole.

Leží zkrouceně a ke mně zády. Rychle k němu přiběhnu a podívám se na něj. Oči má zavřené. Položím mu ruku na tvář a pokusím se ho probudit. „Cole! No tak, vzbuď se."

Pomalu rozlepí víčka a zamžourá. Chvíli trvá než si jeho oči přivyknou ostrému světlu. „Sophie? Co ty tady děláš?" zašeptá unaveně.

„Co tu děláš ty? Něco tě bolí? Není ti dobře?" kladu jednu otázku za druhou. Mám o něj starost především proto, že vůbec nevypadá zdravě. Nemá horečku, ale je tak vyčerpaný, skleslý a zkrátka mi připadá, jako by byl nemocný. Vím, že zdání může klamat, ale tohle jednoduše není on. Není ve své kůži.

„Nic mi není," odpoví. „jen odpočívám."

„Promiň, že ti nevěřím, ale ty nikdy neodpočíváš na večírcích. To je to poslední, co bys na nich dělal. Takže ti evidentně něco je," vyjádřím se k tomu. Snažím se nepanikařit, jediné, co ale vím jistě je to, že tu Cole nemůže zůstat.

Přemýšlím, jak ho mám dostat domů. Nechci volat Bena, nechci ho vyděsit. Musí to být někdo, kdo Colea příliš nezná, nechci, aby ho v takovém stavu viděl někdo známý. Navíc by to nechtěl ani Cole. Kdyby byl způsobilý k tomu mi odporovat, jistě by se se mnou hádal.

Vezmu do ruky telefon a vytočím číslo člověka, o němž vím, že to zvedne a přijede.
„Musíš domů. Tady nemůžeš ležet," řeknu ještě mému bratrovi. Jako by mě ale nevnímal. Je mimo. Alkohol z něj však necítím, takže jsem přesvědčená, že nepil. Další podivná věc. Když je na párty, vždy pije.

Doufám, že až se ráno probudí, řekne mi konečně, jak se věci mají. Zachovala jsem se špatně, když jsem tátovi zalhala. Kdybych mu byla pověděla, že netuším, kde Cole je, řešil by to, hledal by ho a on tu teď třeba nemusel takhle ležet. Nemám doposud ponětí, kde těch pár dní byl. Třeba si něco vzal. Něco, co ho takhle omráčilo. Napadají mě různé myšlenky a tím větší cítím nyní vinu.

Telefon konečně přestane vyzvánět. Člověk na druhé straně hovor přijme. „Sophie?"

Pokusím se o vyrovnaný tón hlasu, ale příliš se mi to nepodaří. „Ahoj," vydám ze sebe přidušeně. „promiň, že volám tak pozdě. Neobtěžovala bych, kdybych si nebyla jistá, že je to vážné. Potřebuju, abys přijel. Potřebuju tvou pomoc."