S tebou o Vánocích

4. p r o s i n c e

Sedím tiše na podlaze, obklopená spoustou krabic s vánoční výzdobou uvnitř. Přehrabuji se v nich, ale jediné, na co můžu myslet, je včerejší večer. A člověk, s nímž jsem jej skoro celý strávila.

Chtěla jsem včera zůstat až do rána. Povídání s Owenem mi pomohlo. Jenže jsem věděla, že by táta měl strach. Mia však neplánovala odcházet tak brzy, takže jsem zpočátku měla problém s odvozem. Ale jen zpočátku, protože Owen mi poté nabídl, že mě odveze. Celý večer nic nepil, na večírku se vůbec neukázal. Byl mimo jeho veškerého dění, přestože ho lidé z naší školy zjevně znali. Když domem krátce procházel, aby si vzal klíče od auta, několik z nich ho zdravilo a chtělo s ním prohodit pár slov. On je ze slušnosti pozdravil nazpět, ale nezdržel se.

Jakmile jsme nastoupili do auta a rozjeli se, nepocítila jsem ani náznak strachu, že jsem s ním osamotě v uzavřeném prostoru. Vše bylo pod jeho kontrolou, všude panovala tma a já si nějakým způsobem uvědomovala, že by mě Owen mohl zavést kamkoliv, ale nepřikláněla jsem se k tomu. Důvěřovala jsem mu.

Měla jsem šanci ho blíž poznat. Kdybych si s ním předtím tolik nepovídala, asi bych to neudělala. Nenasedla bych s ním do auta. Mohl mi sice vykládat lži, jenže jsem zkrátka nějak věděla, že to nedělal. Že byl upřímný a že není nebezpečný.

Po cestě domů bylo mezi námi chvíli ticho. Než jsem ho stačila přerušit, Owen to udělal za mě. „Líbilo se ti u nás? Chci říct, přišla si na večírek a kvůli mně sis ho ani moc neužila."

„Říkala jsem, že než jsem na tebe narazila, nudila jsem se," připomněla jsem mu. „Já na takové velké společenské akce moc nejsem. Stačí mi být s pár svými přáteli. S rodinou. S někým, s kým jsem ráda a kdo je rád i se mnou. To je všechno, co potřebuju."

Owen se pousmál. Celou dobu se věnoval řízení, soustředil se na cestu, ale zároveň mě poslouchal. Už mi na to nic neřekl, a tak jsem mluvila dál.

„A co ty? Proč jsi nebyl uvnitř a nebavil se?" zajímalo mě. Je to přece i jeho dům, probíhalo mi hlavou. Ale jako by si v něm snad připadal cizí, když tam byli všichni ostatní.

„Tenhle druh zábavy upřímně není nic pro mě," připustil. „Já nevím, mám rád společnost, ale někdy je jí příliš. Někdy mi postačí být sám. Ti všichni, kteří k nám přišli, jsou mi cizí. Jo, zdraví mě a chtějí se se mnou pobavit, ale kdyby přišlo na nějakou vážnou věc, nebudou tu. Nebudou tu pro tebe, protože tě mají jen pro zábavu."

Přemýšlím o jeho slovech ještě teď. To, jak to řekl, znělo to, jako by si tím už prošel. Jako by mluvil z vlastní zkušenosti. A v ten okamžik mě to i za něj zasáhlo. Vybavuji si slovo od slova a jeho vážný výraz. Už se neusmíval, jeho tvář byla chladná a ztuhlá.

Vím, že jsem měla nutkání zeptat se ho, kdo mu ublížil. Nicméně někdy je lepší nic neříkat. A z tohoto důvodu jsem mlčela. Pochopila jsem, že je to možná ještě čerstvé. Dál jsme již jeli bez mluvení, a když jsme dorazili k mému domu, nesměle jsem se na Owena otočila. On udělal totéž.

„Já... Děkuju za odvoz." Na víc jsem se nezmohla. Vycítila jsem, že je to mezi námi napjaté. Owen jen pokýval hlavou a já to vzala jako znamení, že bych už měla vystoupit.

Začala jsem otevírat dveře, přičemž mě Owen zčistajasna zastavil. Zachytil mě za rukáv a zapříčinil tak, že jsem se k němu znovu obrátila. Tentokrát ale s poněkud zmateným obličejem. Myslela jsem si, že tímto to končí. Že už se pravděpodobně neuvidíme, protože Owen v sobě nemá něco uzavřené. A potřebuje čas. V ten moment mě to zamrzelo, jenže se ukázalo, že jsem se nemohla víc mýlit.

„Sophie," oslovil mě nejprve. Nespěchal. Měla jsem pocit, že je nervózní. Nebo jsem to byla já? Určitě jsem to byla já.

Nadechla jsem se a vydechla. „Ano?"

„Bylo by možné tě ještě někdy vidět? Pokud bys chtěla," vyslovil svou otázku a jeho pevná čelist se uvolnila. Řekla bych, že se mu na rtech mihl i úsměv.

Zastrčila jsem si úlevou neposedný pramínek vlasů za ucho. „Moc ráda bych tě znovu viděla, Owene," odvětila jsem s jistotou. Nedoufala jsem, že se mě na to zeptá. Skutečně jsem byla přesvědčená o tom, že jednoduše odjede a to vzájemné poznávání se tím skončí.

„Dobře, dáš mi své číslo?"

Konečně najdu to, co jsem celou dobu hledala. Vytáhnu z krabice průhlednou skleněnou postavičku soba. Dostala jsem ji od táty, když jsem byla menší. Každý rok si ji vystavuji a ani letos to nebude jinak. Na Vánoce je jako dělaná. Položím ji opatrně do krabice, kde mám uložené věci na ozdobení vnitřku domu. Jsou tu světýlka, věnce, svíčky, deky a povlaky na polštáře. Těším se, až tu vykouzlí vánoční atmosféru. Nebude taková, jako v domě Isaaca a Owena. Bude trochu skromnější, ale přece jen z toho mám radost.

Ještě než vezmu krabici do rukou, zacinká mi telefon. Vylovím ho ze zadní kapsy svých džínů a podívám se na nově příchozí zprávu.

Owen: Co kdybysme se zítra setkali na místě, kde jsme se viděli poprvé?

Rty se mi zkroutí do úsměvu. Rychle naklikám odpověď a už nyní se nemůžu dočkat zítřka.