S tebou o Vánocích

7. p r o s i n c e

Od včerejšího rána, kdy mě Ben vezl do školy, jsem s ním nemluvila. Je to zvláštní, ale tak nějak jsme se přehlíželi. Nechci se s Benem hádat a už vůbec ne si ho úmyslně nevšímat. Je pro mě důležitý, je moje rodina. Mým jediným přáním je, aby letošní Vánoce probíhaly v klidném režimu a v rodinném duchu. Zatím to tak ovšem moc nevypadá.

Zaklapnu za sebou dveře a uslyším pouze tikat hodiny. Už si chci myslet, že tu opět nikdo není, avšak cosi mě přesvědčí o opaku. Domem se line vůně perníčků a zavede mě až do kuchyně. Sundám si z krku šálu a spatřím stát u linky tátu. Má na sobě červenou zástěru se Santa Clausem a ruce ponořené pod vodou. Divím se, že si na sebe vůbec takový kýč navlékl. Nevydržím to a zasměju se.

Táta vzhlédne. „Sophie, jsi tu nějak brzy," poznamená a zastaví kohoutek s vodou.

„Ani ne. Teď mi ale musíš vysvětlit, co tady děláš, tati?" položím mu tuto otázku, přestože je to docela zřejmé. Tato místnost se naší kuchyni ani v nejmenším nepodobá. Kuchyňská linka je ulepená od zbytků těsta a přetéká špinavým nádobím. Všude kolem leží utěrky, suroviny a další věci.

„Já... zrovna tady, však víš. Dostávám se do vánoční nálady," zazubí se a rozmáchne rukama. Pak je sklapne k sobě. „Tak jo, prostě peču."

„Ty umíš péct?" Nikdy jsem tátu neviděla něco péct. Vím, že vaří. Díky němu jsem něco pochytila, ale o jeho talentu k pečení se dozvídám teprve nyní. „A k čemu jsi potřeboval všechno tohle?" podívám se kolem a upozorním na ono množství použitých misek a hrnků.

„Myslel jsem, že budou potřeba," řekne na svou obhajobu. „Ale abych odpověděl na tvou otázku, ano, umím. Kdo si myslíš, že vám v dětství pekl všechny ty sladké pochoutky?"

„Nejspíš nějaké hodné tety nebo jiní milí příbuzní?" ptám se při tom i sama sebe. Vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela. „Na mou obranu, nikdy jsi nic nepekl s námi. A taky nám vždy tvrdíš, že veškeré dobroty na Vánoce od někoho kupuješ."

„To proto, že tu vždycky nadělám hrozný nepořádek a nechci, aby to někdo viděl. A taky se tím nerad chlubím. Chtěl jsem stihnout napéct ještě než se vrátíte, ale trochu jsi mě přistihla při činu."

Usměju se a odložím si tašku. „Neboj se, neprásknu tě. Když dovolíš, budu radši tvůj spolupachatel."

„Nemáš na dnešek nic naplánováno s Miou?" Jen zavrtím hlavou. „No tak dobře, parťačko. Jdeme na to. Musíme hlavně zahladit stopy."

Oba se rozesmějeme. Začnu sbírat obaly od spotřebovaných surovin a poté si naskládám všechno nádobí na jednu hromádku. Udělám si v tom systém, zatímco táta vyndá poslední várku perníčků. Ta lahodná vůně mě odláká od úklidu.

„To tak voní!" Táta ke mně položí talíř s již vychladlými perníčky a pokyne hlavou, ať ochutnám. Rozhodně neodmítnu a ukousnu si větší sousto. Jsou měkké, ještě trochu teplé a příjemně se mi rozplývají na jazyku. „Tati," zamumlám, „moc se ti povedly."

„To jsem moc rád, že ti chutnají," řekne vděčně a podá mi modrou zástěru. „Aby ses neumazala. Vypadá to tu vážně jako po výbuchu." Obléknu si ji a potom se konečně společně donutíme k uklízení.

Pustím nám k tomu vánoční písničky, z části proto, že hudba k úklidu podle mého patří, a taky, aby jsme nasáli vánoční náladu. Nějakou chvíli nám trvá, než se kuchyně zase začne lesknout, jakmile se ale tak stane, promění se naše práce v zábavu. Začneme jen tak nahlas zpívat a tancovat po domě.

Všelijak se vrtíme, házíme do vzduchu utěrkami a smějeme se u toho. Táta najednou ztichne a se vztyčeným prstem ukáže na mě. Vyslechnu jeho nevyřčenou prosbu a ujmu se toho sóla, které právě teď zní v písničce. Kvůli zvýšené hlasitosti nevnímáme nic jiného, dokud se na tátově obličeji neobjeví šokovaný výraz.

Zprudka se otočím. Před námi stojí Ben s klíčky v ruce a jediné, na co se zmůže, je na nás němě zírat. Taky se zarazím a zůstanu stát jako přimrazená jako táta. Nevím, co od Bena čekat. To, co však udělá, se absolutně vymyká tomu, co jsem očekávala. Myslela jsem, že odejde do svého pokoje, ale on zůstane, odhodí své věci na podlahu, roztáhne ruce a přidá se k nám. Pohybuje sebou ze strany na stranu a doprovází své taneční kroky zpěvem. Všichni tři tomu podlehneme a užíváme si to.

Vezmu to jako znamení, že je mezi námi zase všechno v pořádku. A uleví se mi. Opadnou ze mě veškeré starosti a na chvíli zapomenu i na to, co mě trápí. Zkrátka a jednoduše se přestanu zaobírat svými myšlenkami a místo toho aktivně zapojím svou fyzickou kondici. Je mi dobře. Po delší době se cítím zase úplně. Tak, jak jsem chtěla. Uvědomím si, že to necítím poprvé. Tentýž pocit mnou koloval, když jsem byla s Owenem. Vím, že ho musím znovu vidět. Ale taky musím stejně času strávit se svou rodinou. A nesmím nechat Colea samotného. Nesmím dovolit, aby se odcizil.