S tebou o Vánocích

16. p r o s i n c e

Ležím ve své posteli. Je brzy ráno, jsem plná zmatených myšlenek a nedokážu spát. Vím, že bych se měla pokusit, ale něco mi brání. Brání mi nekončící myšlenky na vše, co se událo. Owen mě políbil. A potom jednoduše přestal a odtáhl se ode mě, než to stačilo zajít příliš daleko. Byl zdržnelivější než jsem si myslela. I když mě překvapil tím gestem, nemělo však dlouhé trvání. Možná na to chtěl jít hodně pomalu, bál se vážných vztahů nebo zkrátka neměl jistotu ve mně.

Každopádně já zůstala jako omámená. Dívala jsem se mu do očí a snažila se vstřebat, co se právě stalo. Jen jsem zhluboka dýchala a studovala jeho rysy ve tváři, načež jsem si uvědomila, že tak blízko jsem mu poprvé.

„Já... Vážně by sis měla jít lehnout," vydechl zničehonic. Čekala jsem možná něco jiného, ale i tak jsem ho poslechla a šla se prospat. Byla jsem z toho všeho zaskočená, ale i tak jsem usnula.

Ale kromě toho myslím především na Colea. Protože už vím, co se s ním po celou tu dobu dělo. Znám celou pravdu.

Včera jsem usnula asi na dvě hodiny. A po probuzení jsem zjistila, že můj bratr už je vzhůru. Seděl s Owenem u jídelního stolu a cpal se cereáliemi s mlékem. Vypadal jinak. Daleko víc uvolněně a možná bych si dokonce troufla říct i šťastně. Jenomže když nás Owen nechal osamotě, zpočátku mi odmítl cokoliv vysvětlit.

„Já vím, že s tebou něco je, tak nepředstírej, jako by tu nic nebylo," prohlásila jsem víc naštvaným tónem než jsem zamýšlela. Seděl vedle mě a položil lžíci, která zacinkala o skleněnou misku.

„Musíš přísahat, že hned nepoběžíš za tátou a bráchou a necháš to jen na mně," vyslovil svou jedinou podmínku.

Kývla jsem mu na to. Koneckonců to nebylo na mně, pokud měl Cole problém, musel o něm říct své rodině sám. Musel ho chtít řešit. A to, že se rozhodl o něm říct mně, byl velký pokrok. Nejspíš mu ale také nic jiného nezbývalo, protože jsem toho věděla příliš na to, abych si něčeho všimla.

Na nějakou dobu mezi námi zavládlo ticho. Cole potřeboval najít ta nejvíc vhodná slova a taky musel překonat počáteční strach. Ať už před námi skrýval cokoliv, bylo to vážné, protože byl zcela ztuhlý a nervózní. Nespěchala jsem na něj.

Když na to teď vzpomínám, uvědomuji si, že jsem vůbec netušila, že přijde to, co skutečně přišlo. Ani mě to nenapadlo, přičemž tomu vše nasvědčovalo. Vzdaloval se nám čím dál víc, aby nás tím nezatěžoval. Jenže tímto si měl projít s námi. A my měli být s ním.

„Jsem porouchanej, Sophie," dostal ze sebe. Vůbec jsem mu nerozuměla. „Něco je se mnou špatně a už se to asi nikdy nevrátí do normálu."

Nadechla jsem se. „Jak to myslíš? Ty... Ty jsi nemocný?"

„Jo, ale ne tady," dotkl se místa na hrudi. Konkrétně místa, kde měl srdce. Oddechla jsem si. „Ale tady ano," zvedl ruku výš a ukázal si na hlavu. Nasucho jsem polkla. Byl duševně nemocný, tak to myslel.

Pozorně jsem ho poslouchala a dívala se na něj. Tolik pro mě znamenalo, že se mnou mluví a překonává to v sobě. Snažila jsem se mu být oporou. Avšak neměla jsem ponětí, jak to mám zpracovat a co se s ním přesně děje. Dopřávala jsem mu ale čas.

Zničehonic však porazil ony tyčící se hradby, za nimiž se po celou dobu skrýval, a přijal skutečnost, že jeho tajemství bude znát někdo další než jen on sám. „Mám maniodepresivní psychózu."

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, o co vlastně jde. O něčem takovém jsem dříve slyšela, ale neznala jsem nikoho, kdo by si tím procházel.

„Taky se jí říká bipolární afektivní porucha. Znamená to, že se mi mění nálady. Deprese se střídá s mánií," vysvětloval mi pomalu. „Při depresi nejsem schopnej ničeho, nemám žádnou energii, skoro pořád spím, skoro nejím, cítím se beznadějně a v ničem si nevěřím. Při mánii jsem zase naopak moc akční, vylezl bych klidně na střechu a skočil z ní a nepotřebuju tolik spát. Je to jako bych si vzal nějakou povzbudivou drogu. Ani při jedné epizodě nad sebou nemám kontrolu. Je ale i doba, kdy nemám žádné příznaky."

„A právě teď?" odvázala jsem se zeptat.

„Právě teď se cítím docela normálně."

„Jak dlouho už to trvá? Kdy jsi to zjistil?"

„Před třemi měsíci." Tahle informace mě zasáhla. Tři měsíce si procházel něčím tak vážným a byl na to úplně sám. Pokusila jsem se sebrat.

„Ale dá se to přece nějak léčit, nebo ne?" Byla jsem v šoku, takže mě udivuje, že jsem vůbec dovedla Coleovi pokládat otázky. Zvědavost a starostlivost byla patrně daleko silnější než otupělost a strach.

„Existují léky. Mám přesně stanovený léčebný plán, ale někdy na ně zapomenu a nevezmu si je." To nebylo přesně to, co jsem chtěla slyšet. „Když si je nevezmu, mám aspoň trochu pocit, že jsem to pořád já."

„Nemůžu to prožívat místo tebe, ale něco mi říká, že brát ty léky je správný," položím ruku na tu jeho. „Moc mě mrzí, že jsem o tom neměla tušení."

„To si ani nemohla. Nic si nevyčítej, prosím," žádal mě. „Cítil bych se pak ještě hůř než teď."

„Chci, abys věděl, že nic z toho není tvoje chyba a že pro mě vždycky budeš můj bráška nehledě na cokoliv, co uděláš nebo co tě potká. Nevidím tě jinak než předtím. Pořád jsi to ty. A mám tě moc ráda," z očí mi unikly slzy, přestože jsem jim zakazovala vyjít.

„Taky tě mám rád, moje drahá sestřičko," oba jsme se chvilku nato rozesmáli. Cole mi tak říká od mala. A to byl důkaz toho, že ho nic nemůže změnit.

I když teď vím, co se mu děje a že to není žádná lehká záležitost, můj pohled na něj zůstává neměnný. Objali jsme se a já pocítila to největší štěstí z toho, že mám svého bratra zpět. Že se možná teď vše změní a on před námi nebude utíkat.

Zvednu se z postele a vydechnu. Přišel čas na to, aby to Cole oznámil tátovi a Benovi. Včera jsme se domluvili, že jim to může říct kdykoliv bude chtít. Ale že je nutné, aby to věděli. Cole se zachoval rozumně a informoval mě, že jim to řekne hned zítra.

Otevřu dveře od svého pokoje a na chodbě se s ním potkám. „Připravený?"

„Jo," přikývne.