Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 18. Poslední den ~

Theodor byl s vrcholícími předzkouškovými přípravami stále víc a víc nesnesitelný. Zamlklost, špatná nálada a podrážděné pohledy, které kolem sebe vrhal na všechny strany jako vražedné kletby už začínali oběma jeho společníkům lézt upřímně na nervy. To byl taky jeden z důvodů, proč se poslední tři dny každé ráno hned po snídani sebrali a raději se šli poflakovat na co nejvzdálenější části pozemků, kde na ně Theo nemohl vyjet pokaždé, když se mezi sebou začali bavit hlasitěji, než šeptem.

„Je už horší, než madam Pinceová," vrčel Draco, když se ráno spolu s Blaisem opět kradli pryč z domu.

Hermiona jejich odchody celkem vítala, zatímco Theodor vypadal, že si toho ani nevšiml. Venku už bylo ve vzduchu cítit léto a prosluněné pozemky vypadaly mírumilovně a idylicky.

Jen na pohled, pomyslela si Hermiona, když napjatě kráčela za zmijozelem, který pomocí své hůlky stěhoval ven stohy knih, záplavu popsaných pergamenů, brky, deku a pár polštářů, z kterých na trávě vytvořil jakýsi knihomolský piknik. Chvíli po snídani totiž oznámil, že si dnes učení vezmou ven a poslední den zasvětí opakování.

Hermiona se posadila na jeden z polštářů a rozhlédla se po dlouhých záhonech žlutých tulipánů, které se splétaly do složitého obrazce lemujícího příjezdovou cestu. Po více jak týdnu, který jí připadal jako věčnost, byla zase venku. Tentokrát ale naštěstí nehrozilo, že se utopí. Byl to nádherný pocit opět cítit na kůži dotek slunečních paprsků a lehké závany větru.

Do zkoušek, které se nezadržitelně blížily, už zbýval poslední den. Hermiona, které se za uplynulých dvanáct dní nepodařilo udělat v podstatě žádný pokrok se svými plány na útěk, se nepřítomně přehrabovala v hromadě knih a hledala slovník starověkých run.

Jejich společné učení mělo skončit už zítra. Nepříjemně si uvědomovala, že jí dochází čas, ale co by měla dělat? Rozhlédla se po rozlehlých pozemcích. Travnatá plocha plná květinových záhonů a ozdobných keřů se táhla dobrých sto metrů. Pak pozemky pokračovaly hustým porostem mohutných stromů. Může se jí to vůbec povést bez hůlky?

Nejistě těkala pohledem od učebnic k nedalekému lesu. Theo byl naštěstí plně zábran opravováním své závěrečné eseje. Nemám šanci, uvědomila si, když pohlédla na zmijozela. I bez hůlky by ji snadno chytil už po pár metrech. No tak mysli, napomenula se. Jak to provést? Jak získat dostatečný náskok?

„Mám žízeň," začala opatrně. Počkala, než k ní její společník zvedl oči a pokračovala. „Dojdu si pro vodu. Budeš chtít taky něco?"

Theo ji chvíli beze slova pozoroval než odpověděl: „Máslový ležák."

Kývla a vyrazila směrem k domu. Nechtěla vzbudit podezření, takže si ani nenazouvala boty a těch pár metrů přes trávu přeběhla bosa. Snažila se jít tak uvolněně a nevině, jak jen dokázala, ale přesto měla nepříjemný pocit, že ji Nott zezadu celou cestu pozoruje.

Z domu nevedla žádná jiná cesta, než velké vchodové dveře, ke kterým se pomalu blížila. Byla si tím naprosto jistá. Všechny ostatní dveře, všechna okna, dokonce i kolmé schody vedoucí na půdu, to vše bylo zajištěno kouzlem. Nepodařilo se jí najít jediný únikový východ.

Když stála už jen pár kroků ode dveří, odvážila se nenápadně ohlédnout. Když se ujistila, že se Nott už zase plně věnuje své eseji, ulevilo se jí. Přesto cítila jak jí srdce divoce buší v hrudi. K lesu to odtud bylo blíž. Jen nějakých padesát metrů. To by mohla stihnout a až bude mezi stromy, pak... Pak co? Ozval se jí v hlavě nepříjemně známý hlas pochybností. Pak musím rychle zmizet, než mě najde. Stála už u dveří a dělala že si oklepává bosá chodidla, aby získala alespoň pár vteřin času.