Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 33. Prostě spát ~

„Otevři ty dveře," zaklepal.

Nic. Nastalo absolutní ticho, jako by snad místnost před ním byla úplně prázdná.

„Grangerová," naléhal a opět zaklepal.

Nic.

„Grangerová, otevři ty zatracený dveře." Už mu začínala trochu docházet trpělivost. Nejspíš to bylo znát i v jeho hlase, protože v odpověď mu bylo opět jen hrobové ticho. Kdyby ji tam před pár vteřinami neviděl vejít, možná by i zapochyboval, jestli je skutečně uvnitř.

„Dobrá," rozhodl se změnit strategii, „napočítám do deseti a pak si odemknu hůlkou, takže buď půjdeš sama nebo tě odtamtud vytáhnu. Jedna. Dva. Tři..." Připadal si jako pitomec. Možná by ji tam měl nechat. Konec konců by to bylo pro oba lepší. A ona by si příště rozmyslela, jestli chce spát raději v tvrdé vaně nebo v měkké posteli. „Šest. Sedm..." A nebo by se jí tam naopak natolik zalíbilo, že už by ji odtamtud příště nedostal. Udělala by si tam doupě z ručníků a on by měl po koupelně. Připravil si hůlku. „Devět. De-"

Dveře se váhavě otevřeli a on se na okamžik zarazil, když si všimnul, co má na sobě. Nebylo pochyb, měla jeho pyžamo. Bylo připravené v koupelně vedle umyvadla, až se půjde večer vysprchovat. Očividně nechtěla vyjít ven jen v ručníku. Chvilku na ni zíral. Problesklo mu hlavou, jak moc se mu líbí, když má na sobě jeho oblečení, ale hned tu myšlenku zahnal.

„To je moje," ukázal vcelku zbytečně na pyžamo. Jen sklonila hlavu a sevřela v dlani příliš dlouhé rukávy trika. Měl na okamžik chuť přikázat jí, ať se svlékne a hned mu ho vrátí, ale neudělal to. Ušklíbl se. Došel ke skříni, kde si vytáhl volné spací kalhoty, a vydal se ke koupelně. Když se za ním zavřeli dveře, Hermiona překvapeně vzhlédla.

Pořád byla trochu vyděšená. Zírala na dveře, jako by čekala, že se vrátí a sešvihá ji mokrým ručníkem. Když předtím otevřela dveře a spatřila jeho vzteklý výraz, zhoupl se jí žaludek. Ty děsivě potemnělé oči už viděla. Ten večer, co ji přirazil zády na knihovnu. Propaloval ji tehdy s takovou nenávistí, že se ho poprvé v životě doopravdy bála. Když ten pohled spatřila znovu, její tělo zareagovalo zcela instinktivně. Ještě teď jí z toho horečně bušilo srdce. Povytáhla si příliš velké kalhoty a rozhlédla se. Oči se jí na okamžik zastavily na kožešinové předložce před krbem. Hlasitě polkla a odvrátila se. Nechtěla tu být.

Cítila, jak jí do tváří stoupá červeň, když ji zasáhly vzpomínky na jeho tělo tyčící se nad ní. Jako by se setkala s dvěma naprosto rozdílnými muži. S dvěma protichůdnými pocity, které v ní vyvolával. V jednom se ho bála a v tom dalším vzdychala jeho jméno. Opět netušila, co z toho je skutečnost. Co z toho je skutečný Draco Malfoy. Nevěděla. A možná to nevěděl ani on sám.

Už pár minut stál nehnutě pod sprchou a nechal vodu, aby mu volně stékala po těle. Trochu doufal, že z něj smyje všechny pochybnosti. Byl slabý. Cítil se slabý. Nechtěl ani vědět, jak by na to reagoval jeho otec. Ten mu totiž nikdy neodpouštěl slabost. Vytloukal ji z něj od útlého dětství, protože to není chování hodné jména Malfoy.

Konečně vypnul kohoutem a natáhl se pro ručník. Sprcha mu většinou pomáhala urovnat si myšlenky, tentokrát ale byla k ničemu. Nevěděl, co vlastně cítí. Nezbývalo, než skočit do toho po hlavě a doufat, že nenarazí o dno. Oblékl se, ještě jednou překontroloval svůj vzhled v zapařeném zrcadle a vyrazil do pokoje.

Když vešel, na okamžik se ho zmocnila panika, že zmizela, ale pak si jí všiml. Seděla v rohu místnosti v něčem, co vypadalo jako hnízdo z přikrývek a ostražitým pohledem ho vyzývala, ať zkusí jít blíž, jestli si na to troufne. Vypadala jako bojovně naladěná kočka připravená bránit svá koťata.