Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 6. Dvě možnosti ~

„Tady tenhle symbol si pořád pleteš. Budeš se muset naučit všech sedm významů a jejich použití. To bude u zkoušek určitě. A tohle..."

Theo nepřítomně poslouchal Hermioniny připomínky k jeho překladu. Prohlížel si její profil. Hustou záplavu hnědých vlasů, které si každou chvíli musela shrnout za ucho, několik modřin vykukujících jí zpod límečku, její oči, které zářily podivným nadšením, jako vždycky, když řešila nějaký problém. Pamatoval si tenhle její pohled ještě z Bradavic, když na hodinách odpovídala na veškeré otázky s přesností chodící encyklopedie. 

Natáhl ruku a jemně promnul mezi prsty jeden pramen jejích vlasů. Byly jemnější, než očekával. Stačilo by tak málo, aby byla jeho. A nemohla by s tím vůbec nic dělat, ať už by se bránila sebevíc.

Dřív mu připadala vždycky tak otravná. Malá šprtka, co nedokázala chvíli mlčet. Škubnul rukou a potěšeně se usmál, když překvapeně vyjekla. Otočila se k němu se zmateným výrazem a shrnula si vlasy, takže mu její pramen proklouzl mezi prsty.

„C-co to- Posloucháš mě vůbec?"

„Nudím se."

Nechápavě na něj vyvalila oči. „Nudíš? Ale já to nedělám, abych tě kdo ví jak pobavila. Chtěl jsi pomoct, tak vnímej."

Pousmál se. Vždycky uměla být ostrá. Jestlipak bude takhle vzpurná, až si ji vezme. 

Učili se už skoro dvě hodiny. Pomohla mu opravit všechny jeho překlady, procvičili spolu výslovnost a udělali jeden rozbor. Už se nemohl dočkat oběda. Zato Hermiona vypadala, že je doslova nabitá energií. 

Deset minut před půl jednou se rozrazili dveře a dovnitř vešel Zabini. Hermioně, aniž by to mohla jakkoli ovlivnit, se v tu chvíli málem zastavilo srdce a cítila, jak se jí bolestně sevřely útroby strachem. Posunula se na židli tak dozadu, až si Theodorovi skoro sedla na klín. Ostražitě sledovala snědého zmiozela, který se při pohledu na ni potěšeně usmál od ucha k uchu. 

„Tak ty jsi tu taky?" zablýsklo se mu v očích. „Skvěle. Už jsem se bál, že tě budu muset nahánět po celém sídle. To je moc hezký obleček," ukázal na její černé šaty a udělal k ní pár kroků. Hermiona nasadila kamenný výraz a snažila se uklidnit svůj zrychlený dech. Její instinkty byly ale silnější. Cítila, jak se jí po celém těle rozlévá adrenalin. 

„Co chceš, Blaise," zeptal se Theo.

„Jídlo je na stole. Pojď se najíst."

Theo beze slova vstal a vydal se na chodbu. U dveří se ale zarazil a otočil se zpátky k Hermioně, která stále seděla u stolu a procházela jeho poznámky. 

„Ty nejdeš?"

„A ono to snad platilo i pro mě?" nevěřícně nadzvedla obočí.

„No jasně že jo. Vstávej," natáhl k ní Zabini ruku a chtěl jí pomoci na nohy. Hermiona se při tom pohybu ale instinktivně přikrčila a raději vstala sama. Rychlým krokem se vydala k Theovi, jako by ji snad měl před tím sadistickým magorem ochránit. Po celou cestu dolů do jídelny si dávala velký pozor, aby mezi ní a Blaisem vždy stál Theodor.

*

Zase chleba. Naštěstí nechyběla ani nějaká zelenina a ovoce. Nejspíš nechtějí, abych dostala kurděje, ušklíbla se a pustila se do jídla. Sedět při jídle na zemi bylo zvláštní, činila tak ale s nejvyšší důstojností, na kterou se zmohla. Dracův výsměšný pohled, který na ni každou chvilku vrhal, okázale ignorovala. 

Jen co s Nottem a Zabinim vešla do jídelny a uviděla Malfoyův spokojený výraz, bylo jí hned jasné, že to nebude jen tak. Vzápětí se ukázalo, že se nemýlila, když jí ukázal na ošoupanou rohožku na zemi v rohu místnosti. Vypadalo to skoro jako pelech. Nedala na sobě znát žádné překvapení ani podráždění a vydala se ke svému novému místu.

Čím víc ji chtěl Malfoy ponížit, tím víc byla odhodlaná mu tu radost nedopřát. Jemu ne. Něco v jeho chování jí připadalo neskutečně dětinské. Nedovolí mu, aby měl pocit, že nad ní vyhrál. Nenechá se rozhodit. Rozhodně ne takovými prkotinami.

Malfoy nebyl jediný, který na ni koukal. Občas na sobě cítila i pronikavý pohled Zabiniho. A ten ji upřímně děsil. Měla nepříjemný pocit, že to včera byl jen začátek. Celou dobu, co jedla, přemýšlela, co bude dělat dál. Jaké má vůbec možnosti? 

Jen dvě. Útěk nebo smrt, pomyslela si.

*

Nebyla si jistá, proč se sem vrátila. Theo už odešel k sobě do pokoje a jí ještě zbývalo uklidit dva pokoje. Ani pořádně nevěděla, co přesně tu hledá. V malé místnosti plné knih se ale cítila příjemně klidná. Knihy pro ni vždy znamenaly útěchu. Vždy v nich našla odpověď, kterou hledala.

Mysli, Hermiono! Přikazovala si a jezdila očima po zaprášených hřbetech. Někde tu musí být odpověď. Nějaká drobnost, která mě navede na to, co dělat dál. Kategoricky odmítala přijmout, že by celá tahle situace byla bezvýchodná. Musí existovat nějaká škvírka. Způsob, jak se odtud dostat pryč.

Je čarodějka. Je přece čarodějka, sakra! Podle některých dokonce nejchytřejší čarodějka své doby. Určitě existuje něco, co může udělat. 

Zastavila se prsty na tlustém, tmavě modrém svazku se starobyle vyvedeným nápisem Hůlková magie. Jistě, s hůlkou by bylo vše tak jednoduché. Jak ji ale získat? Pochybovala, že by některý z těch tří nechal svoji hůlku jen tak povalovat na nočním stolku. Musí ji získat lstí.

*

Pozoroval každý její pohyb. Stále měla nasazený ten svůj hrdý, nezlomný výraz a to ho neskutečným způsobem štvalo. Jediný, před kým tuhle svojí nedotknutelnou masku ztrácela, byl Blaise. Ještě aby ne. Nezjišťoval, co přesně jí provedl, ale podle modřin a zoufalého křiku, který se včera večer rozléhal celým sídlem, to nebylo nic moc příjemného. 

Oprašovala police jeho knihovny a nijak na sobě nedala znát, že by jeho přítomnost vůbec brala na vědomí. Prostě ho drze ignorovala. Tak moc ji chtěl zlomit. Za celé ty roky, kdy kvůli ní musel být vždy ve všem až druhý. Za to, jak bez respektu s ním vždycky mluvila. Chtěl si ji podmanit. Najít způsob, jak ji srazit na kolena. Donutit ji uznat, že mu nesahá ani po kotníky. Ale jak? Čím by ji mohl zkrotit?

Odložil knihu, kterou stejně nečetl, a přešel několika kroky až k ní. Byla k němu otočená zády. Nedala nijak najevo, že by si ho všimla, ale Dracovi neušlo, jak se jí nepatrně napjaly svaly na zádech a ramenou. Něco ho na tom podivně vzrušovalo. Chtěl víc. Naklonil se k ní blíž a jemně jí foukl na šíji. Po celém krku jí okamžitě naskočila husí kůže. 

Prudce se otočila, div mu jednu nevrazila prachovkou, kterou pevně svírala v ruce. 

„Co chceš, Malfoyi?"

Stál tak blízko, až jí z toho běhal mráz po celém těle. Nic neříkal. Pohled jeho tmavě šedých očí se jí ani trochu nelíbil. Vpíjel se do ní jako černý inkoust do vodní hladiny. Chtěla uhnout pohledem, ale nedovolil jí to. Dvěma prsty ji chytil za bradu a nadzvedl jí hlavu, aby se mu musela dívat přímo do očí.

„Chci, aby ses bála," zašeptal chraptivě a prudce ji políbil.