Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 14. Medailonek ~

Oněmělá, neschopná slova zírala na malý, kulatý medailonek ve tvaru zlatonky, který se houpal na drobném řetízku jen pár metrů od ní.

Nedokázala pochopit, kde k němu přišel. Ledaže... Před očima se jí zatmělo. Měl ho přece u sebe. Ten den, co-

Polkla a snažila se najít alespoň zbyteček ztracené rovnováhy. Neovladatelný vztek a drásavá bolest se v ní ale vzdouvali, jako nezastavitelná vlna mířící ke břehu s cílem bořit a ničit. Neměl právo! Ten mrňavý, blonďatý zbabělec neměl sebemenší právo dotýkat se něčeho, co patřilo jemu.

„Dej to sem," procedila mezi zuby tichým hlasem po odeznění největšího šoku. Malfoy se jen pousmál. Cítil jisté zadostiučinění, to ano, ale přesto z toho úsměvu byla znát i určitá nejistota. Chtěl ji pokořit, chtěl ji naštvat, ale bouřlivá reakce, jakou v čarodějce vyvolal ho překvapila. Upírala na něj pohled napůl šílený vztekem, z kterého bylo naprosto neomylně cítit, že přestřelil.

Nechtěl na sobě ale nic nechat znát. A proč se o to vůbec zajímá? Může si dělat co chce, no ne? Ona není nic víc než jeho- Počkat, jeho? Okřikl se v duchu. Prostě není nic víc, než domácí skřítek, tak je to. Jen otrok, ano! Lehce zatřásl hlavou a oplatil jí její tvrdý pohled.

„Jestli to tak moc chceš, pojď si pro to," ušklíbl se. Na nic nečekala a vyrazila k němu. Chňapla po medailonku, než ho však stihla zachytit, hodil ho Draco obloukem Blaisemu, který ho s obratností dlouholetého hráče famfrpálu chytil. Nechápal sice úplně přesně, o co jde, ale vypadalo to jako zábava.

„Dej mi to!"

Když byla Hermiona skoro u něj, líně hodil přívěsek zpět Dracovi.

„Vrať to!" zakřičela na pokraji hysterie. Po zlostí napnuté tváři se jí kutálely veliké slzy hořké bezmoci. Chtěla opět vyrazit kupředu, ale zezadu ji obtočily dvě silné ruce. Zabini ji držel v pevném obětí a nutil ji dívat se přímo na Draca, který bez zájmu zvedl malá křidélka zlatonky, která se v tu chvíli otevřela a jako leporelo spojující horní a dolní polovinu se z ní vyskládalo pět malých, kulatých rámečků.

„Jak dojemné," ucedil blonďák a bedlivě si prohlížel pět malých fotek, z kterých na něj mávali jemu dobře známé tváře. Po několika vteřinách, jenž Hermioně, která v Blaiseho sevření bezmocně vzlykala, připadaly jako věčnost, medailonek opět zaklapl a chladně si ji změřil.

Potlačil ten neznámý, svíravý pocit. Někde hluboko uvnitř věděl, že už to stačí, že by toho měl okamžitě nechat, nechtěl ale prohrát. Nechtěl dovolit, aby nad ním zvítězila. Ona, ta malá mudlovská šmejdka, kterou mu jeho otec neustále předhazoval. Pokaždé, když byla lepší než on, pokaždé, když porazila jeho. Čistokrevného. Malfoye. Před očima se mu objevil otcův znechucený výraz, když mu musel vysvětlovat, proč skončil ve zkouškách až po ní. Ruka se mu sevřela kolem medailonku v pěst.

Ještě jednou se podíval do jejího zoufalého výrazu s tvářemi smáčenými od slz bezmoci a napřáhl ruku. Malá zlatonka vylétla do vzduchu a ve velkém oblouku proletěla vzduchem směrem k jezeru. Díval se za ní a dělal, že neslyší zoufalý výkřik a zvuky potyčky, které se mu ozvaly za zády.

Ve chvíli, kdy medailonek s tichým žblunknutím narazil na vodní hladinu dobré tři metry od břehu, mihl se kolem něj něčí stín.

Hermiona, které se podařilo vyškubnout se z Blaiseho sevření se plnou rychlostí řítila ke břehu a než stihl jakkoli zareagovat, skočila po hlavě a v oblečení do vody za mizejícím přívěskem. Nastalo ticho rušené jen vlnami, které v kruzích narážely do skalnatého břehu.