Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 29. Žár ~

První, co udělal, bylo, že ze sebe svlékl promočené triko a odhodil ho na podlahu. Podíval se na své nohy a zběžně zhodnotil škrábance, které utržil, když se prodíral lesem. Bylo jich dost, některé dokonce až do krve. Pokýval hlavou a smířeně je přidal na seznam ran, které za tu dobu, co s nimi nebelvírka žila, už stihl nasbírat. I když tak za polovinu z nich si mohl sám.

Zamířil rovnou ke skříni a otevřel ji. Věděl, co hledá, přesto mu chvíli trvalo, než mezi změtí lahviček, ampulek a dóz konečně našel to, co chtěl. Uchopil malou dózu s napůl smazaným nápisem plody catuaby a podíval se na ni zblízka. Zdály se být v pořádku, ale to, jak Grangerová na lektvar reagovala mu nesedělo.

I kdyby to opravdu přepískl s dávkováním, byla by maximálně trochu víc vstřícnější. Takhle bouřlivou reakci ale vážně nečekal. Na druhou stranu díky Merline za to, protože jinak by ji hledali o dost déle, pokud by se jim vůbec podařilo ji najít. Lektvar ji očividně dostatečně zpomalil, aby se k ní stihli dostat včas.

Otočil sklenici vzhůru nohama a natočil se k ohni, aby dobře viděl na drobný štítek s natěsnanou změtí čísel, dokud nápis nerozluštil a zoufale si nepovzdechl. Připlácl si ruku na čelo a rezignovaně se rozesmál. To snad není pravda. Byly už několik měsíců prošlé. A jelikož stejně jako u prošlého nápoje lásky se jejích účinnost časem dost dramaticky zvyšuje, byl stav, v jakém čarodějku našel, už celkem pochopitelný.

No, vzpomněl si na Draca, na tuhle noc každopádně ani jeden z nich nezapomene. Blaise děkoval všem svatým, že musel Theodor pryč, protože by s tím určitě nesouhlasil. A stoprocentně by trval na tom, aby jí Blaise okamžitě podal protijed, sobec jeden. Ale jen ať si mladý Malfoy poradí jak umí. On se do toho rozhodně nehodlal míchat. Už tak mu ta malá potvůrka dost zavařila.

Povzdechl si a vydal se ke koupelně. Tohle bude chtít pořádně dlouhou sprchu, aby dokázal změnit myšlenky. Ale věděl, že to je už dopředu prohraná bitva. Vzpomínka na Hermionino rozpálené, třesoucí se tělo a tiché, žádostivé sténání, byla ještě stále příliš živá, než aby ji mohl jen tak přejít.

*

Draco stoupal po schodech doprovázen jen pleskavým zvukem kapek, řinoucích se z jeho pláště, vlasů i z čarodějky v jeho náručí. Už tolik nebojovala. Když mu ji Zabini v lese předal, bránila se. A jelikož se v něm stále ještě vzdouvala rozlícená zuřivost z jejího útěku, byl nejspíš o dost drsnější, než měl původně v plánu. Teď už jen bezvládně ležela s hlavou opřenou o jeho rameno a nechala se unášet zpět do svého vězení.

Blaise, který měl nejspíš pocit, že svojí část už splnil, zmizel hned, jak mu ji vrazil do náruče, když je Draco v doprovodu jeho patrona konečně našel.

To, že se s ní děje něco divného, poznal hned, jak mu Zabini ukázal záda. Možná to byl taky důvod, proč snědý zmijozel tak rychle vyklidil pole. Grangerová očividně nebyla ve své kůži. Tak ho to zaměstnalo, že dokonce skoro zapomněl, že se právě pokusila utéct.

Její zrychlený dech, rozpálené tváře a velice citlivá reakce doprovázená bolestně žádostivým zasténáním při každém jeho pokusu ji zpacifikovat, na něj měla dost výmluvný vliv. Přestože chtěl být chladný, naštvaný a nepřístupný, jeho vlastní tělo ho žalostně zklamalo. Bylo to skoro jako by ten lektvar dal Blaise vypít jemu.

Věděl, že by ji prostě mohl zamknout v jejím pokoji, zajistit dveře kouzly a jít si lehnout, nedokázal se k tomu ale přimět. Jeho ledové brnění hrdé Malfoyovské lhostejnosti před její bezprostřední bezbranností tálo, jako kostka ledu v poledním slunci.

Když překročil práh své ložnice, položil Hermionu na kožešinu před krbem a mávnutím hůlky zajistil pokoj proti vyrušení. Vyměnil své mokré šaty za pohodlný a příjemně suchý župan. Dívka se zatím roztřeseně vyškrábala do sedu a sledovala ho roztouženým, lehce rozostřeným pohledem. Došel k ní a pomohl jí z mikiny. Ačkoli měla horkem rozpálené tváře, zbytek těla měla od deště a chladného nočního vzduchu úplně ledový. Divil se, že se netřese zimou.

Mávnutím hůlky nechal rozhořet oheň v krbu ještě víc a sklonil se, aby jí svlékl i tričko a kalhoty. Nebránila se. Dokonce mu i trochu neohrabaně pomáhala, jako by se sama chtěla mokrého oblečení zbavit. Zatnul zuby a soustředil se na každý pohyb, protože vzdechy, které jí při každém letmém doteku unikly z úst, byly omamné a dráždivé, jako droga.

Na okamžik se zarazil, než se roztřesenými prsty pustil do rozepínání podprsenky. Chvíli zápasil s háčky i vrtící se Hermionou, která se očividně posledních kousků oblečení už tak snadno vzdát nechtěla. Její pohyby ale byly tak pomalé a slabé, že mu nedalo příliš práce tento její odpor překonat. Když jí stahoval kalhotky, nervózně polkl a uhnul očima. Z nějakého důvodu na to nebyl vůbec připravený. Na to, že to bude tak rychlé, tak snadné a tak... nepřirozené.

Pomohl nahé dívce, která se s rudými tvářemi snažila zakrýt svou nahotu, zvednout se do sedu a přehodil přes oba tlustou deku. Byla promrzlá na kost, ale třas, který ji rozechvíval, nebyl podle všeho způsobený zimou.

„Jsi ledová," zamumlal, když si ji přitáhl do náručí a pořádně zakryl přikrývkou. Sledoval plameny a užíval si teplo, které mu pomalu navracelo cit do konečků prstů. Stále více také vnímal nahou dívku, která se mu pod dekou choulila v náručí, tiše sténala a občas se propla v zádech, jako by jí tělem projela neodbytná vlna napětí.

Tělesná reakce na sebe nedala dlouho čekat. Polkl a váhavě, skoro až vystrašeně přejel dlaní z dívčina ramene na její odhalené ňadro, které se jí pod mělkým dechem rychle vzdouvalo a klesalo.

„Ne," zasténala tiše, ale její tělo reagovalo naprosto opačně. Slastně se prohla a zaklonila hlavu, až se opřela o jeho rameno. „Pomoz mi," zašeptala mu se zavřenýma očima kousek od ucha, až mu naskočila husí kůže. „Cítím takové teplo. Prosím. Zastav to. Hořím." Šeptala tiché prosby a nepatrně se mu otírala o už tak dost naběhlé mužství, které se neodbytně dožadovalo pozornosti.

Draco přivřel oči a zaklonil hlavu. Tomuhle už dál v žádném případě nedokáže odolávat. Hermiona, které už se vracelo tělesné teplo, se k němu otočila se skelným, touhou zastřeným pohledem a pootevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale nevyšlo z ní ani hlásku.

Opětoval jí dlouhý pohled s umučeným výrazem, který značil, že už je na samé hraně příčetnosti, než vztáhl ruce k jejímu obličeji a přitáhl si ji do prudkého polibku. Byl hrubý a uvědomoval si to, ale jeho sebeovládání vzalo za své. Ještě nikdy v životě po ničem tak moc netoužil. Chtěl se jí zmocnit. Ovládnout ji. Chtěl, aby křičela jeho jméno.

Věděl, že je omámená. Že nebýt Blaiseho pitomého nápadů, nikdy by mu nedovolila se k ní takhle přiblížit. Ale její vzrušený dech, tiché vzdechy a nahé hebké tělo, které reagovalo na každý jeho dotek... Všechno to bylo tak skutečné a tak blízko. Stačilo natáhnout ruku a vzít si to. Stačilo nechat se strhnout a zahodit veškeré své zábrany. Chtěl si ji podmanit.

To chtěl přeci už od začátku. Podmanit si ji, ovládnout ji... Ale teď si uvědomil, že předtím vůbec netušil, co se za těmito pocity vlastně skrývalo. Co způsobovalo všechnu tu frustraci, vztek a nenávist. Už v tom dál nechtěl pokračovat. Bylo načase být k sobě upřímný.

Přerušil polibek a jediným pohybem se vyhoupl nad dívku, až narazila zády do hebké kožešiny. Chytil ji za bradu a sklonil se k dalšímu polibku. Měla měkká, rozpálená ústa po kterých mu na jazyku zůstávala nasládlá chuť. Už nebylo cesty zpět. Hodil za hlavu všechno, co se mezi nimi kdy stalo. Dokonce i všechny případné následky, co přijdou. Nebylo pro něj už nic než tady a teď. Chtěl víc a hodlal si to vzít.