Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 20. Moje? ~

Hermiona klopýtla, když se Theo zastavil před svými dveřmi. Nohy se jí podivně pletly jedna přes druhou a cítila v nich zvláštní tíhu. Nebyla zvyklá na alkohol a ten pocit ztráty vlády sami nad sebou se jí nelíbil. Byla ale ráda, že unikla od těch dvou.

Zmijozel, stále svírající její ruku, otevřel dveře a vtáhl ji za sebou do temného pokoje, který se v zápětí zalil plápolavým teplým světlem ohně z krbu.

Nott schoval hůlku zpět do kapsy a dovedl čarodějku k posteli, na kterou ji překvapivě jemně posadil. Hermiona se rukama zapřela dozadu a zaklonila hlavu. Nad sebou měla krásný, tmavě modrý baldachýn posetý drobnými kameny, které od sebe odráželi světlo ohně jako miliony hvězd. Nechala své ruce rozjet do stran a vleže pozorovala tu nádheru. Ta drobná světýlka nezmizela, ani když zavřela oči. Jen se kolem ní lehce točila, stejně jako postel, pod jejím tělem. Rty se jí roztáhly do nepatrného úsměvu. Chtěla tu takhle ležet navždycky.

Zmijozel mezitím došel ke své skříní. Aniž by spustil oči z culící se čarodějky, prsty nepřítomně uvolnil knoflíčky na manžetách své košile a nechal ji ze sebe spadnout na podlahu. Hned za ní následovali nohavice.

„Všechno se točí," zašeptala Hermiona.

Nott se pro sebe pousmál. Stačilo jí tak málo. Přešel kolem postele a zmizel v koupelně, odkud se v zápětí ozvalo zurčení vody.

Když o několik chvil později vyšel z koupelny s ručníkem nedbale omotaným kolem pasu, místností se neslo jen praskání ohně z krbu a tiché oddechování spící čarodějky. Theo přistoupil k posteli a chvíli nechal svůj pohled bloudit po její tváři. Vypadala ve spánku tak klidně. Uvolněné svaly a lehce pootevřená ústa vyzařovala hluboký mír, jako by žádná válka ani nikdy nebyla.

Pomalu, opatrně se naklonil blíž a shrnul dívce neposlušný pramen vlasů, který jí při spánku spadl do čela. Musel se pobaveně ušklíbnout. Kdo by si kdy pomyslel, že zrovna ona, členka Brumbálovy armády a bojovnice Fénixova řádu, bude jednou spát v jeho posteli, jako by se nechumelilo.

Odhodil vlhký ručník na křeslo a vklouzl do černého tílka a volných kalhot na spaní. Opatrně, aby dívku nevzbudil, vsunul ruce pod její tělo a zvedl ji nad přikrývku. Byla menší, než normálně působila. Její hrdě vystrčená brada a vzpřímený postoj, který zaujala vždy, když se cítila v ohrožení, dokázali klamat. Teď se ale v jeho pažích ztrácela a sálalo z ní příjemné, vroucí teplo.

Položil ji zpět do přikrývek na volnou stranu postele a vysunul své ruce zpod jejích zad. Hermiona při tom pohybu nepatrně vzdychla a Theodorem projela vlna horka. Byla tak blízko. Stačilo natáhnout ruku a- Zarazil se. Věděl, že by mohl. Mohl by dělat cokoliv. Ať už by souhlasila nebo ne. Neměla by šanci. Ale... Bylo tam velké ale.

Zhroutil se vedle čarodějky a rukama si frustrovaně zakryl oči. Přemýšlel, která jeho část je silnější. Stočil se na bok a přejel hřbetem prstů po její tváři. Nechápal, co přesně mu brání. Možná prostě jen nechtěl přijít o tu chatrnou nápodobu důvěry, kterou si k němu za těch posledních několik týdnů vytvořila.

Vzpomněl si na Dracovu ruku na jejím stehně. Na Blaiseho přisátého k jejím rtům a cítil, jak zatíná ruce v pěst. Ta představa se mu nelíbila. Nechtěl, aby sahali na jeho čarodějku.

Podrážděně praštil rukou po přikrývky. Už zase to slovo! Jeho. V jakém slova smyslu mohla být zrovna ona jeho? Musí o ní okamžitě přestat takhle přemýšlet. Vůbec to ale nešlo. Chtěl ji mít pro sebe a věděl, že každým jeho přiblížením k ní se zároveň přibližuje i k momentu, kdy se o ni bude muset začít dělit.