Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 15. Zmatek ~

Kapky s pleskáním dopadaly na hladinu tmavého jezera. Slunečný den se zatáhl těžkými mračny a zahalil celé okolí do stínu. Šumění deště a větru přerušovalo jen tiše drmolené klení a nadávky, jak se blonďatý kouzelník pokoušel vyškrábat zpět na břeh s bezvládnou dívkou v náručí. 

Oblečení měl celé promočené a z levého kolene mu sršela krev, jak se při rychlém běhu za topící se čarodějkou přerazil o kámen a tvrdě dopadl na holou skálu. Předal Hermionu Blaisemu, který všemu přihlížel ze břehu s nezvykle vážným výrazem a pomohl svému kamarádovi dostat se z vody. 

Položil bezvládnou dívku na promáčenou zem a přiklekl k ní, aby zjistil, jestli dýchá. Draco si mezitím ovázal koleno jedním z osušek a přispěchal k nim.

„Co je s ní? Proč nereaguje? Je naživu?" 

„Klid, dýchá," odpověděl Zabini a změřil si rozrušeného kamaráda zkoumavým pohledem. „Ale měli bychom ji co nejdříve dostat do tepla, než prochladne." Vstal a začal balit věci, ale sem tam se neubránil letmému pohledu na Draca, který zůstal klečet u Hermiony, občas s ní jemně zatřásl za holé rameno a zkoprněle jí hleděl do nehybné tváře.

„Draco!" hodil po něm Blaise smotanou dekou, když měl vše zbaleno. „Seber se, musíme jít."

Blonďák na deku několik vteřin nechápavě zíral, než ji rozbalil a omotal ji kolem bezvládné čarodějky. Všiml si, že je na dotek celá studená a na rukou má husí kůži. Švihl hůlkou a déšť okamžitě ustal. Nad hlavou se mu jako neviditelný deštník rozprostřelo štítové kouzlo. Zvedl zabalenou Hermionu do náručí a vyrazil za Zabinim, který už se vydal k lesní cestě. Přišlo mu, že takhle tichá a nehybná je v jeho rukách podivně drobná.

Kráčel tmavým lesem a byl vděčný, že jde Blaise v tichosti před ním a nemá potřebu si povídat. Sám nevěděl, co se to v něm vlastně děje. Tohle přece nechtěl nebo ano? Nedokázal pojmenovat tu vlnu pocitů, která se v něm přehnala, když viděl, jak zmizela pod hladinou, jak se nevynořuje, jak bezvládně leží na břehu jako by byla mrtvá... Jako ten večer před tolika měsíci. Přitáhl si ji blíž a přidal do kroku, aby zapudil vzpomínku na přijímací salón v jejich rodinném sídle, kde poprvé na vlastní oči viděl, co to znamená někoho mučit, která se mu už už drala na mysl. 

Třásl se a sám sobě se snažil namluvit, že za to může studený vítr, který se mu opíral do mokré kůže

***

„Tady máš čaj," přisedl si k němu Zabini a podal mu hrnek. Draco, který se ještě nepřevlékl z mokrého oblečení tiše poděkoval a převzal si teplý nápoj z kterého si hned usrkl. „Jak jí je?" kývl zmijozel k čarodějce zachumlané do peřin Dracovi postele.

Malfoy jen pokrčil rameny a znovu se napil. Nevěděl, na co vlastně čeká a doufal, že horký čaj zažene nepříjemný pocit, který mu svíral útroby. 

„Být tebou," začal Blaise a vstal, „modlím se, ať se probere, než se Theo vrátí. Seber se, chlape," plácnul ho po rameni.

Když za ním zaklapli dveře, odložil Draco prázdný hrnek na noční stolek a složil si hlavu do dlaní. Měl pravdu. Musí se dát dohromady. Vstal a zamířil ke sprše. Teplá voda ho snad trochu probere. Nelíbilo se mu to. Připadal si slabý a obnažený. Připravený o svou obvyklou masku lhostejnosti.

Zatímco se Draco sprchoval, Blaise si za doprovodu tichého pobrukování a cinkání malých lahviček odměřoval přísady. Nevěděl, co se to s jeho kamarádem děje a tak trochu měl podezření, že to neví ani on sám, ale byl si jistý tím, že tuhle jeho stránku zatím viděl jen málokdo. Draco sám z toho byl očividně tak zmatený, že se mu za to nemohl ani pořádně vysmát. Tiše si prozpěvoval popěvek písně Weasley je náš král a házel přísady do probublávajícího kotlíku.