Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 16. Perla života ~

První, co si uvědomila, byl příjemně chladivý dotek na rozpáleném čele. S tichým povzdechem zamžourala do okolního šera a chtěla se posadit, ale něčí ruka ji zatlačila zpátky do přikrývek. 

„Zůstaň ležet."

Při zaznění toho hlubokého hlasu instinktivně ztuhla. Napjatě vyčkávala s víčky pevně semknutými a naslouchala tichému cinkání. Když se matrace vedle ní pod jeho tíhou propadla o několik centimetrů, už to nevydržela a vyplašeně otevřela oči. Vůbec se na ni ale nedíval. Seděl vedle ní a soustředěně odkapával průzračné kapky jakéhosi lektvaru na stříbrnou lžičku. Když odpočítal požadované množství, otočil se k ní a volnou rukou jí nezvykle opatrně nadzvedl hlavu.

„Spolkni to," přikázal a vsunul jí lžičku s lektvarem do překvapením pootevřených úst. „A teď tohle," naklonil k ní šálek jasně modré tekutiny, dokud ho nevyprázdnila do dna. Okamžitě se jí začala opět klížit víčka. Těsně předtím, než se propadla zpět do neklidného spánku, ještě zaslechla jeho tichý hlas: „Spi sladce, nebelvírko."

*

Byl už večer, když se ztemnělým domem rozlehlo zapraskání plamenů z krbu v přijímacím salonu. Podmračený blonďák zahalený v elegantním cestovním plášti vystoupil z ohniště a vydal se svým obvyklým, sebejistým krokem do obývacího pokoje. K jeho překvapení v něm našel jen jednoho ze svých dvou spolubydlících.

„Hele, kdo se nám to vrátil," pronesl bez zájmu Zabini, aniž by zvedl pohled od knihy. Draco si ho podezřívavě změřil. Nebyl si totiž tak docela jistý, jestli svého kamaráda kdy viděl s knihou v ruce, natož, aby v ní četl. Než ale mohl začít pátrat po důvodu tohoto podivného úkazu, odhodil Blaise knihu na sedačku a vstal. „Máš velké štěstí, abys věděl. Theo před hodinou poslal vzkaz, že se zdrží. Dorazí až zítra ráno, takže šance, že tě nezabije, značně stouply." 

Zkoumavě hledal na blonďákově obličeji sebemenší známky po tom incidentu u jezera, ale jeho přítel už měl zase bezpečně nasazenou ledovou masku. 

„Jo a mimochodem, určitě rád uslyšíš, že Grangerová bude v pohodě. Dostala meducínu a spí jak dřevo. Možná bys mohl využit šance a použít ten volný čas na to, aby sis trochu promyslel, co vlastně chceš."

Draco semkl zlostně rty a odvrátil oči od Blaiseho otravně vážného pohledu. To poslední, o čem se chtěl teď bavit, byla jeho chvilková ztráta kontroly nad vlastními emocemi.

„Jdu spát," ucedil mezi zuby a aniž by čekal na odpověď, otočil se k odchodu. 

Když za ním zacvakli dveře jeho pokoje, úlevně vydechl. Měl pocit, jako by z něj konečně spadlo celodenní napětí a zmatek, které mu pulzovali ve spáncích. Ovšem jen do chvíle, než se otočil ke své posteli a uvědomil si, že v pokoji není sám. Jeho kudrnatá noční můra, příčina  všech těch zmatků, ležela v jeho posteli a tiše oddechovala. 

Dracovi uniklo mezi sevřenými čelistmi podrážděné povzdechnutí. Ani chvilka klidu, pomysle si. Netrpělivě trhl sponou cestovního pláště a nechal ho bez zájmu spadnout na podlahu. Zatímco chodil po pokoji a převlékal se, nijak se nesnažil být potichu. Dokonce by se dalo říct, že se snažil potichu nebýt vůbec. Spící čarodějka se ale ani nepohnula. 

Když byl konečně hotový a vzdal se už veškerých nadějí, že se jeho nevítaná společnice probudí a odejde, rezignovaně si sedl na prázdnou stranu své postele. Pokoj osvětlovala jen slabá záře z malé lampy na nočním stolku, ale stačilo to, aby mohl prozkoumat drobný předmět, který křečovitě svíral v ruce. Rozevřel dlaň a pohlédl na malou zlatonku. Její drobná, ozdobně vyvedená křidélka mu na kůži zanechala načervenalý otisk. Nerozuměl tomu. Opravdu pro ni tahle drobnost tolik znamenala?