~ 21. Únos ~

473 29 8
                                    

Už zase se probudila v cizí posteli. A už zase si nebyla tak úplně jistá, jak se do ní vlastně dostala. Lehce nadzvedla přikrývku a zběžně zkontrolovala stav věcí. Byla oblečená.

S jistou úlevou se vyškrábala do sedu, jen aby sebou v další vteřině opět praštila zpět do peřin. Hlava jí třeštila, vnitřnosti protestovaly a vzpřímená poloha tomu rozhodně nijak nepomáhala. Bolestně zaúpěla. Její odpor k whisky se momentálně vyšplhal do nedozírných výšin. Přetáhla si přikrývku přes hlavu a doufala, že z ní ten jed brzy vyprchá.

***

Blaise, který už měl dost Malfoyovi osobnostní krize i sluníčkářské nálady Notta, který hned po snídani prohlásil, že se jde projít do zahrady, protože, cituji: je dnes tak nádherný den!, se odsunul od stolu a vyšel z jídelny.

Vlastně ho to ani moc nepřekvapilo. Trochu tušil, že to tak dopadne. Sice se už tak nenudili, zato se chtě nechtě museli všichni tři vyrovnávat s jistou nebelvírkou, která z nich nevědomky strhávala masky a ochranné vrstvy jako dítě balící papír z vánočních dárků.

Byli přátelé a to zatraceně dlouho. Nikdy ale neměl příležitost vidět své dva kamarády tak odhalené. A oni sebe sami nejspíš taky ne. Grangerová šla až na dřeň a jediné, na co teď dokázal myslet, bylo jakým způsobem čarodějka ovlivňovala jeho samotného.

Kráčel po schodech a zamyšleně se díval na svou ruku. Když zavřel oči, stále si mohl vybavit měkký dotek na jejím zátylku. Ne, že by s ním mávala tak, jako s těma dvěma, ale i tak. Nestaral se poslední dobou až moc? Nahánět jí hrůzu a způsobovat všechna ta drobná příkoří ho upřímně bavilo, ale přesto. Mohl by přece mnohem víc. Mohl by cokoli a nikdo by mu nemohl nic vyčítat.

A i když si sám sobě neustále opakoval, že všechny ty lektvary a péči o její zdraví vynaložil jen proto, aby je Theo později nezabil, měl jisté pochybnosti. Změkl. Minimálně na své vlastní poměry. On byl ten, co ovládal ostatní, nelíbilo se mu, když to bylo naopak.

Proto když vystoupal nad schody a spatřil Hermionu, jak vrávoravě vychází z Theova pokoje, první, co se v něm vzedmulo, byl vztek a podráždění. Tyto pocity ale takřka vzápětí vystřídalo lehké provinění. Věděl, jak vypadá kocovina a dívka před ním ji měla možnost pocítit na vlastní kůži.

Blaise s povzdechem zakroutil odevzdaně hlavou. Proč jí ten trouba nedal odvar? Bylo jasné, že takhle dopadne. Pochyboval, že by měla Grangerová v chlastání nějakou výdrž.

„Vypadáš příšerně," zkonstatoval její stav, když došel blíž.

Zvedla k němu pichlavě ostré oči a zamumlala něco ve smyslu, že když se mu nelíbí, tak se na ni nemá dívat a zmoženě se opřela o rám dveří. Dostat se z postele až sem ji stálo neuvěřitelné množství sil. Bylo jí zle jako snad ještě nikdy v životě.

Natáhl k ní ruku, aby jí z čela shrnul spadlý pramen vlasů, ale Grangerová uhnula a střelila po něm podezřívavým pohledem. Cítila se tak mizerně, že si ani nevzpomněla, že by se vlastně měla bát. 

Mladík nesouhlasně stiskl rty. „Pojď se mnou." Nebyla to otázka, ale jednoznačný rozkaz.

„Nech mě být, Zabini."

Vysoký zmijozel nadzvedl obočí. „Vážně chceš, aby to bylo po zlém?"

Hermiona na protest jen něco podrážděně zavrčela a chytla se za bolestí pulzující hlavu.

„Jak myslíš," pokrčil rameny Blaise a v další vteřině se sklonil a přehodil si čarodějku přes rameno s takovou lehkostí, jako by v tom už snad měl nějakou praxi. Hermiona vyplašeně vypískla a pokusila se chabě o protesty, její kocovinou zmožené tělo ale vůbec nespolupracovalo. „Ne, že mi pozvracíš záda, Grangerová."

V odpověď mu bylo jen bolestivé zasténání. Ušklíbl se a vykročil s dívkou, jako s pytlem brambor, ke svému pokoji. Hermiona po pár krocích rezignovala a jen se houpala do rytmu Blaiseho kroků ze strany na stranu a modlila se, aby opravdu nezačala zvracet. 

Zmijozel za sebou pečlivě zavřel dveře a bez rozpaků ji odhodil na svou postel. Neurčitě mávl hůlkou ke koupelně, odkud se okamžitě ozval zvuk tekoucí vody. Hermiona, které se stále ještě trochu točila hlava po tom bezohledném únosu, strnula. Vyplašeně se začala vyhrabávat z přikrývek, ale peřina i polštáře se jí pletli do cesty. Nestačila si ještě ani pořádně sednout a už ucítila pevné sevření kolem svého kotníku.

„Nech mě!" 

„Au!" zaúpěl Zabini. „Sakra, Grangerová. To mi chceš vykopnout zuby? Přestaň sebou laskavě na chvíli házet."

To zrovna, pomyslela si Hermiona. Její snažení sice Blaisemu dost znepříjemňovalo práci, ale nedalo se říct, že by bylo zrovna efektivní. Než se nadála, už jí s ledově klidným výrazem stahoval tričko přes hlavu. Počínal si s jakousi odevzdanou trpělivostí, jako když se snažíte nezbednému kotěti vyplést z kožíšku přilepenou žvýkačku.

„Přestaň se kroutit. Nemáš na sobě nic, co bych už neviděl," zabručel a chytl její ruku, kterou se ho pokoušela poškrábat.

Hermiona se ale proti jeho pokusům zbavit ji oblečení tak vehementně bránila, že se spokojil s tím, když se mu ji konečně podařilo vyvléct alespoň z trička a spacích kraťásků. 

Nepřestávala bojovat. V hlavě se jí rozezněl alarm hned, jak za nimi zaklapli dveře jeho pokoje. Netušila, co přesně chystá, ale v mysli měla jedinou myšlenku. Ta ochrana, kterou jí Theo měl až do zkoušek poskytovat, byla pryč. A jestli cítila v posledních dnech byť jen nepatrný pocit bezpečí, teď tomu byl konec.

Zabini sáhl do kapsy a vytáhl flakonek čiré tekutiny. „Vypij-" než ale stihl doříct, Hermiona se rozmáchla a vrazila mu jednu do obličeje. Zmijozelovi zlostně zablýskalo v očích. Jediným pohybem se vyhoupl na polonahou dívku a znemožnil jí jakýkoli další pohyb.

„Tak už dost," křikl zlostně. Vždyť on se jí přece snaží pomoct! Copak to nechápe? Ruce kterými ji nesmlouvavě svíral paže nad hlavou, měl zaťaté. Z rozraženého rtu mu na její dekolt začaly odkapávat drobné kapičky krve, vůbec si toho ale nevšímal. „Uklidni se, ano? Je to v pořádku. Bude ti pak lépe." Pokusil se na ni usmát, aby ji trochu uklidnil, ale mělo to spíš opačný účinek. Když spatřila jeho široký úsměv se zuby zbarvenými do ruda krví, roztřásla se jí brada. Blaisemu poklesly koutky.

„Teď tě pustím," začal nuceně klidně, jako by mluvil na vystrašené štěně zahnané do kouta. „Nebudeš utíkat ani kopat. Jestli mě neposlechneš, bude to bolet, kapišto?"

Hermiona lehce kývla hlavou a hlasitě polkla. Když sevření kolem jejích zápěstí zmizelo, musela vynaložit veškeré své sebeovládání, aby kolem sebe opět nezačala mlátit na všechny strany. 

„Teď si sedni a vypij to," podal jí drobnou ampulku.

„Co to-"

„Prostě to vypij." Bylo znát že už mu pomalu dochází trpělivost.

Roztřesenými prsty odzátkovala lahvičku a na jediný lok ji vyprázdnila. Chutnalo to sladce, po mátě.

„A teď jdeme do koupelny.“

„Proč-“

Umlčel ji jediným netrpělivým pohledem. „Žádný hlouposti, je ti to jasný?"

Kývla. Cítila na sobě jeho oči, které bloudily po její holé kůži. Potlačila nutkání zakrýt se přikrývkou a vstala z postele. Hlava se jí stále trochu točila. Boj jí rozproudil krev a ona teď s každým krokem cítila pulzující bolest, která jí rozrážela mysl na tisíce ostrých střepů. Nevěděla, co má v úmyslu, ale očividně ne to, čeho se nejvíc obávala. 

Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)Kde žijí příběhy. Začni objevovat