Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 28. Noční úprk ~

Ven neviděla, ale hlasité dunění hromu a šumivé pleskání kapek o střechu jí dávalo celkem jasnou představu. Bouřka. Doufala, že by toho mohla využít a zamaskovat všechny případné zvuky. Celý zbytek odpoledne trénovala a ke svému potěšení i velké úlevě dosahovala mnohem lepších výsledků, než s kartáčkem na zuby. Hůlky se nejspíš nevyráběly ze dřeva jen tak pro nic za nic. 

Když se jí konečně podařilo pomocí lumos vykouzlit na konci dřívka drobnou, skoro nepatrnou záři, rozesmála se. Bylo to pořád dost málo, ale už to aspoň bylo něco. Další hodinu procvičovala na staré skříni alohomora. Fungovalo to tak padesát na padesát. Občas zámek cvakl hned, občas to trvalo i několik pokusů. 

Když se konečně rozhodla vyrazit, musela být už venku tma. Bouřka stále rozeznívala oblohu a Hermiona se naposledy rozhlédla po svém pokoji. Vyhrabala ze skříně jednu teplejší mikinu a zkusila na ní provést několik kouzel na odpuzování vody a držení tepla, ale trochu pochybovala, že by s čínskou hůlkou na nudle dosáhla požadovaného výsledku. 

Oblékla se a vyrazila. Všechno záviselo na správném načasování. Nesmí nikoho potkat. Pokud nebude mít dostatečný náskok, všechno bude zbytečné. Modlila se ke všem svatým, aby bouřka nepolevila. Nebýt slyšet mohla být její největší šance. 

Když procházela kolem dveří Theova pokoje, maličko ji bodlo u srdce. Ne! Na tohle nesmí ani pomyslet. Zaťala zuby a pokračovala v cestě. Tohle nemělo s láskou nic společného. Není jeho přítelkyně. Je tu jako vězeň. Na tohle nesmíš zapomínat, Hermiono, napomenula se a pokračovala chodbou. To, že se k tobě občas chová trochu lepé, ještě neznamená, že je na tvé straně. 

Nešla k hlavnímu vchodu. To by bylo moc riskantní. Bylo tam až příliš dobře vidět od schodů, kuchyně i z obou salónků. Navíc zámek na dveřích jí přišel mnohem bytelnější, než malý patentek na dvířkách skříně. 

Zamířila raději do kuchyně. Kradla se podél stěn a modlila se, aby nikoho z nich nenapadlo jít na noční svačinku. Kuchyň byla ale naštěstí prázdná. Zamířila k oknu. Malá petlice vypadala neškodně. Věděla, že jsou všechna okna i dveře očarovaná, ale stále doufala, že se nechali ukolébat skutečností, že nemá hůlku a použili jen základní zaklínadla. Srdce jí tlouklo jako o závod, když namířila dřívkem, které jí mimochodem začínalo v rukou připadat jen jako ubohá náhražka, a zašeptala: „Alohomora."

Nestalo se nic.

Roztřeseně se nadechla a zkusila to znovu. 

Opět nic. 

Ruce se jí třásly a nasucho polkla. Prosím! Zaúpěla v duchu. Napřáhla se k dalšímu pokusu, ale hlasy z chodby jí přimrazily na místě. 

„Kdy myslíš, že se Theo vrátí?"

„Nemám tušení. Říkal, že to možná zabere pár dní," pokrčil Draco rameny a vyšel ze salonku za Blaisem. 

Nebylo pochyb, kroky se blížily ke kuchyni. Hermiona roztřeseným hlasem mávala hůlkou a zoufale šeptala: „Alohomora, alohomora, k sakru! Alohomora!"

Cvak.

Ten zvuk byl jako ta nejnádhernější hudba na světě. Rozevřela okno a rychle vyskočila ven. Srdce měla až v krku. Už každou vteřinou museli vejít a spatřit ji. Zabouchla za sebou okenní tabulku a rozběhla se přes deštěm podmáčený trávník směrem k lesu. Neměla tušení, kam vlastně běží. Hlavně ať se dostane co nejdál odtud. 

„Co to bylo?" zamračil se Draco. Rána se ozvala z kuchyně. Udělal několik kroků vpřed a nahlédl dovnitř, nikdo tak ale nebyl. 

Blaise vykoukl za ním. „Něco spadlo?"