Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 23. Někdo jiný ~

Přehrabovala se ve skříni, ale nenacházela nic, co by potřebovala. Její skromný šatník neposkytoval ani jediný kousek oblečení, který by její znebožený krk dokázal aspoň částečně zakrýt. Fialovo červená paleta cucfleků a modřinek jí zdobila celou šíji až ke klíčním kostem. Přejela lehce prsty po rozpálené kůži. Tentokrát žádná bolest. O to více byla zmatená vlastní reakcí. To teplo, které cítila... Byla si jistá, že kdyby to trvalo ještě o malou chvíli déle, spálilo by ji to na prach. Cítila, že selhala a sama se za vlastní pocity styděla. 

Konečně uznala, že mezi tílky, sukněmi a šaty neobjeví ani jediný rolák a přehodila si přes sebe jednu z volných košil. Proč se to vlastně tak usilovně snažila zakrýt? Ale ve skrytu duše to věděla. Cítila stud a zklamání. Zradila samu sebe. Dovolila, že polevila v ostražitosti. Připustila, aby ji takhle viděl. Slabou a zranitelnou. Nechala ho proniknout její obranou a, uvědomila si hořce, možná se jí to někde hluboko uvnitř i trochu líbilo. 

Polkla. Nechtěla na to myslet. Setřela hřbetem ruky slzy, valící se jí po tvářích a natáhla si kraťasy. Nesměla dovolit, aby se jí dostali pod kůži. Možná ji občas skutečně mátli svým chováním, ale nesměla zapomínat, že je to jen hra. Hráli si s ní. Byla pro ně jen zpestření nudných dní. Musela pryč. Jestli něco nesnesla, tak představu, že by se jim podařilo ji zlomit. 

Seděla na zemi ve své cela a soustředila veškerou svou sílu do své pravé ruky, v které držela zubní kartáček. Usilovně si představovala, že v ní svírá svou hůlku a ze všech sil při tom zaháněla myšlenky, které jí zlomyslně šeptaly, že je to hloupost a nikdy se jí to nemůže podařit. Popuzeně zatřásla hlavou. Proč by to nešlo? Vzpomněla si na Ollivanredova slova a pokračovala ve svém snažení. Občas měla pocit, že v konečcích prstů cítí drobné brnění, ale pokaždé to hned zase zmizelo a ona si nebyla jistá, jestli si to jen nenamlouvá. 

Pokračovala dál. Nesměla to vzdát.

***

Theodor strávil na zahradě celé dopoledne. Cítil se tak šťastný. Zkoušky byly konečně hotové. Měl dostudováno a dosáhl báječných výsledků. Měl být na co hrdý. A stejně mu přišlo, že to není všechno. Nechtěl si to přiznat, ale při vzpomínce na Hermionu stočenou v jeho náruči ho zalévalo příjemné teplo. 

Vrátil se až na oběd a našel své dva společníky už u stolu. Ani jeden ale nejedl. Draco stále koukal zaraženě před sebe a Zabini vypadal taky ztracený ve svých myšlenkách.

„Kde je Hermiona?"

Oba jeho společníci sebou nepatrně trhli. Tím, že ji Theo řekl jménem, jako by zbořil jakousi neviditelnou stěnu. Už to nebyla Grangerová, nebyla to mudlovská šmejdka. Byla to Hermiona. Už nebylo cesty zpět.

„Když jsem ji viděl naposledy, odcházela do svého pokoje. Teď nejspíš spí," zamumlal Blaise a nepřítomně se šťoural ve svém jídle.

Nott stočil oči k Dracovi, který se jídla také skoro ani nedotkl. Chovali se oba divně. Nad stolem se vznášelo napjaté ticho a on začínal mít pocit, že mu něco uniká. 

***

Hermiona pokračovala ve svém snažení celý den. Vytrvale se soustředila na nebohý kartáček, který v její ruce vypadal směšně a bezmocně. Už si byla jistá, že se jí to jen nezdá. Opravdu jí v prstech lehce brnělo. To ale bylo všechno. Vyčerpaně si protřela oči a se zoufalým vzdechem se zahleděla do stropu.

Jak se to mohlo všechno tak zvrtnout? Celý její život. Její vzpomínky. To všechno bylo pryč. Vždyť už se ani nemá kam vrátit. Nikdo na ni nečeká. Všichni jsou pryč nebo mrtví. Přesto se nechtěla vzdát. Nemohla. Ta touha po svobodě bylo to jediné, co ji ještě drželo naživu.

Protřela si zarudlé oči a opět obrátila svou pozornost ke své improvizované hůlce. Na lítost teď nebyl čas. Když už měla pocit, že jí prsty od křečovitého svírání kartáčku dočista odumřely, rozhodla se pro další pokus. Proud magie už bezpečně cítila, teď se ho ještě naučit usměrnit. Opsala kartáčkem dobře známý pohyb a tiše zašeptala: „Accio, hřeben."

Dřevěný hřebínek, který ležel na zemi před ní se nepatrně zatřásl. Nic víc, ale stačilo to, aby se Hermiona šťastně rozesmála. Funguje to, ještě ne dokonale, ale funguje to. Zalil ji pocit naděje a nové síly. Nejraději by to zkoušela dál, ale když z chodby zaslechla kroky, rychle hřeben i kartáček uklidila a nejistě si stoupla v očekávání blížícího se problému.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Už to samo o sobě bylo dost zvláštní. Nikdy neklepali, obvykle jí sem rovnou vpadli a něčím takovým se vůbec nezdržovali. 

„Ano?" řekla a dál upírala oči na dveře. 

Objevil se v nich Theo. Hermiona nevěděla proč, ale měla silné nutkání přitáhnout si límec košile výš a zakrýt svůj poznamenaný krk. V hlavě se jí rozezněl Blaiseho hlas: Ještě počkej, mám pro Thea vzkaz...

Nejistě pohlédla na zmijozela, který si ji zvědavě prohlížel. 

 „Tvoje vlasy," zvedl ruku, aby se dotkl jednoho z dlouhých pramenů. Nebyl si jistý, co přesně ho zarazilo, ale něco bylo jinak. Vůně vanilky zmizela.

„To nic," poodstoupila od něj. Vypadala tak nějak provinile. Theo přimhouřil oči. Všichni v tomhle domě se chovali divně. Co se stalo, když byl pryč? Stále se na něj nedívala. I přes slabé světlo bylo znát, jak jí hoří tváře. 

Něco se muselo stát. Přistoupil k ní blíž a dvěma prsty jí zvedl hlavu. Ne hrubě, ale dost důrazně, aby ho poslechla. Neochotně se mu podívala do očí a opět uhnula pohledem. Zkoumavě si ji prohlížel, až sjel očima k límečku košile. Několik vteřin na ni jen nehybně zíral, než podrážděně vydechl. Zvedl ruku a škubnutím odstranil látku, až se několik knoflíků uvolnilo a rozkutálelo po podlaze. Hermiona poplašeně vyjekla a snažila se zakrýt odhalenou kůži, ale Theodor pevně svíral cíp látky a propaloval její krk očima.

„Co to je?" 

Neodpověděla. Jak taky? 

„Ptám se, co to je? Jak se to stalo?"

Uhnula očima. Nechtěla o tom mluvit. Ne s ním. Vždyť si sama nebyla jistá, co to vlastně mělo být. Nerozuměla tomu a ten poslední, s kým to chtěla rozebírat, byl Theo.

„Grangerová," procedil mezi zuby. „Kdo to udělal? Odpověz mi!" Když stále nereagovala, opět jí zvedl hlavu. Tentokrát byl hrubý. Chytl jí obličej do dlaní a zpříma se jí zahleděl do očí. Pootevřela pusu v němém výkřiku, když ucítila, jak se jí násilím dobývá do mysli. Před očima se jí míhaly výjevy. Vana plná květů, Blaiseho teplé tělo objímající ji ve vodě, jeho rty na její šíji, tiché steny. Nechtěla to vidět, ale nedalo se před tím utéct. Ochromeně snášela ten pohled a modlila se, ať už to skončí. 

A v příští vteřině to bylo všechno pryč. Stála ve svém pokoji a třásla se šokem a ponížením, kterého se jí dostalo. Nott před ní stál s ledovou maskou. Nedalo se odhadnout, co se v něm odehrává. Hermiona se napřáhla, ale její ruka ihned skončila v pevném sevření jeho dlaně. Chtěla ho uhodit, ublížit mu. Cítila, jak jí po zrudlých tvářích stékají slzy ponížení a bezmoci. 

„Líbilo se ti to?" řekl ledově klidným hlasem, z kterého jí přejel mráz po zádech. Nevěděla, jak odpovědět. Cítila v sobě velký rozpor. Nebylo to tak, že by se jí to přímo líbilo, ale ten pocit tepla... Styděla se za to. Styděla se, že nebojovala víc, že se v jednu chvíli opravdu cítila příjemně. A nejvíce se styděla za to, že to Theodor všechno viděl. 

„Proč mi tohle děláš?" zašeptala plačtivě.

Nott pevně stiskl rty a snažil se ovládnout. Jeho výbušná a žárlivá část v něm ale velice rychle získávala převahu. Křečovitě jí sevřel zápěstí, až sykla bolestí a vyšel na chodbu, táhnouce čarodějku za sebou. Kopnutím rozrazil dveře do svého pokoje a nemilosrdně strčil dívku dovnitř. Nemohl se zbavit vzpomínky na její klidný obličej spočívající na Zabiniho hrudi. Na tichý žádostivý vzdech, který se jí vydral z úst, když se jí dotýkal někdo jiný. Někdo jiný, než on sám.