Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 22. Měsíček a sléz ~

Draco ležel ve stínu mohutného dubu a zíral do větví stromů, skrze které se proplétaly paprsky slunce. Opravdu bylo krásně. Ale hlavní důvod, proč odešel z domu, rozhodně nebylo počasí.

Pořád nedokázal úplně přesně rozplést, co se to v něm od toho incidentu u jezera vlastně začalo odehrávat. Co je mu vůbec po tom, co by s ní Theo mohl nebo nemohl všechno provádět?

Nechtěl to snad ještě před nedávnem udělat sám? Ublížit jí, ponížit, zlomit... Tak proč v něm ta představa teď vyvolávala takový odpor. Když jim Theo řekl, že se nic nestalo, ulevilo se mu.

Ale proč? To vážně jen nechtěl, aby se jí stalo něco, co by jí ublížilo? Při vzpomínce na Hermioninu bolestí zkroucenou tvář plnou beznaděje a zoufalství, z které se na něj upíraly doširoka otevřené oči zalité slzami, se mu udělalo na nic. Věděl, že to tenkrát přehnal. Ale chtěl ji tak moc potrestat. Pomstít se jí za všechny ty pocity, které se v něm odehrávaly a které v něm ona vyvolávala.

To, co prožíval nyní, v sobě ale neslo i notnou dávku žárlivosti. Opravdu se tak moc bál toho, že by se jí to nelíbilo? Nebo si naopak nedokázal připustit skutečnost, že by se jí to s Theem líbit mohlo?

Frustrovaně zaúpěl do dlaní a vyškrábal se na nohy. Celé to v něm akorát probouzelo další vlny vzteku a on neměl ponětí, jestli je naštvaný na Thea, na Grangerovou nebo jen sám na sebe.

Oprášil si ze svého obleku kousky hlíny a vydal se zpět k domu. Opět si nasadil svou obvyklou nečitelnou masku, ale nějak se nemohl zbavit dojmu nepřirozenosti. Jako by už své opravdové emoce a myšlenky nedokázal zamknout pod povrch. Ani trochu se mu to nelíbilo.

***

Seděla zahalená v horké vodě s narůžovělou pěnou a sledovala Zabiniho, jak k ní se soustředěným výrazem přilévá různé lektvary a drtí sušené byliny. Nemohla si pomoct, ale pořád napjatě čekala, kdy se to zvrtne. Třeba až se kolem objeví plameny a ona zjistí že není ve vaně, ale v obrovském kotlíku a zmijozel ji chce jen vyvařit ve svém lektvarů jako obyčejnou přísadu.

Nic tomu ale nenasvědčovalo. Přesto se nedokázala přimět, aby se uvolnila. Byla ráda, že ji aspoň ze všech stran zahaluje pěna. Tlumené světlo bylo také příjemné. A to nebylo všechno. Bolest jakoby začala zlehka ustupovat. Vydechla úlevou a zavřela oči.

„Lepší?" ušklíbl se Blaise a pokračoval ve své práci. Znal to. Nejlepší bylo vzít si odvar ještě před spaním, ale když zapomněl nebo to vážně přehnal, tohle byla jediná možnost, jak se rychle dostat zase na nohy. Drtil květy měsíčku a slézu a sledoval dívku, která se konečně trochu uvolnila. Ležela opřená o stěnu vany a na tváři jí hrál drobný úsměv.

Tak fajn, postavil se na nohy, když měl konečně hotovo a začal se svlékat. Hermiona, vyrušená náhlým štracháním a šustěním, otevřela jedno oko. Když spatřila polonahého zmijozela, malém šokem zajela pod hladinu. Ve snaze opět najít ztracenou rovnováhu kolem sebe začala nekoordinovaně plácat rukama na všechny strany a kašlat, aby se zbavila vdechnuté vody.

„Já vím, že neumíš plavat, ale ve vaně by ses mohla zvládnou neutopit, co myslíš?"

„Co to sakra děláš?" vyjekla dívka, aniž by jeho poznámce věnovala sebemenší pozornost.

„Hádej, tohle je moje koupel. Po tom, co všechno mnou včera proteklo, na ni mám mnohem větší právo než ty. A teď se trochu posuň," mávl rukou, aby dívku vykázal ke kraji a zamyšleně se podíval na své trenýrky. Sice ho lákala představa, co by Hermiona udělala, kdyby si je prostě sundal, ale na druhou stranu nechtěl později Theodorovi vysvětlovat, jak je možné, že se Grangerová vážně zvládla utopit v půl metru vody.