Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 26. Rozpolcená ~

Našel ji v prázdné ložnici v horním patře. Roztržitě přecházela po pokoji a přerovnávala už tak dokonale srovnané knihy a přikrývky. Nepodívala se na něj, i když si byl jistý, že ho slyšela vejít. 

„Hermiono?" 

Při zvuku svého jména sebou nepatrně trhla. Nebyla zvyklá, aby ji oslovoval křestním. Bylo to nepřirozené. Celé to bylo špatně. Přešel k ní a položil jí ruce na ramena, čímž ji konečně zabránil pokračovat ve zcela zbytečném úklidu. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že se mu vytrhne, ale jeho dotek v ní vyvolal příjemnou vlnu tepla a bezpečí. Nechtěla od něj pryč. Vlastně k němu chtěla být ještě blíž. Protřela si zarudlé oči a otočila se. 

Díval se na ni ustaraně a trochu bázlivě. Jako by se bál udělat cokoli dalšího, čím by ji mohl nějak vyvést z míry. 

„To, co říkal Blaise..."

„Nejsem hloupá, Theo," řekla nečekaně pevným hlasem. Zmijozel se při zvuku svého jména napjal. Bylo zvláštní a podivně uspokojivé slyšet ho vycházet z jejích úst. „Vím, proč mě sem Lucius poslal. A rozhodně to nebylo proto, aby vám třem měl kdo vařit snídaně." Při posledním slově se jí trochu zlomil hlas. 

Předstíraný chlad vyprchával a ona si opět připadala malá a zranitelná. Nenáviděla ten pocit. Přesto jí přišlo, že před ním jí to tolik nevadí. Nerozuměla vlastním pocitům a začala se v ní vzdouvat nová vlna frustrace. 

Theo si povzdechl a přešel ke knihovně. Proč mu to tak vadí? Nemělo by mu záležet na tom, že je jí mizerně. Ale záleželo. Věděl, že se od jejího příchodu mnohé změnilo. On sám se změnil. A nebyl jediný. Byl si celkem stoprocentně jistý, že čarodějka měla stejný vliv i na jeho dva kamarády. I když by to nahlas asi nikdy nepřiznal, patřila sem. Už si to tu bez ní ani nedokázal představit. 

Chtěl něco udělat a tohle byla jediná věc, co ho napadla. Natáhl se na polici a sundal malý předmět. 

„Zavři oči a představ si místo, kde se cítíš nejšťastněji na světě."

„Co?"

„Prostě to udělej."

To, že opět stojí vedle ní, spíš vycítila, než že by ho slyšela přicházet. Chodí jako kočka, pomyslela si. Položil jí ruku mezi lopatky a sklonil se k ní. Po těle jí přejel mráz, když jí zašeptal do ucha: „Myslíš na to místo?" Když přikývla, pokračoval. „Tak se zhluboka nadechni a foukni." 

Polkla a poslechla ho. Cítila se z jeho blízkosti celá rozechvělá a snažila se pochopit, co se to s ní děje. Takhle by přece reagovat neměla. Přesto nedokázala zastavit vlnu tepla, která se jí šířila od jeho dlaně, nepatrně ji hladící po zádech. Slyšela, jak také fouká a chtěla otevřít oči, ale zakryl jí je velkou dlaní druhé ruky. 

„Ještě vydrž." V hlase mu zněl pobavený podtón. 

Zatlačil jí na záda a přiměl ji udělat krok vpřed. Váhavě ho následovala. Cítila, jak se jí celé tělo noří do hustého vzduchu jen nepatrně chladnějšího, než byla její vlastní tělesná teplota. Jemným pohybem ji zastavil a přitáhl si ji blíž. Nebránila se. 

„Otevři oči," zašeptal a přejel jí rty po ušním boltci, až se vzrušeně zachvěla. Světlo ji na okamžik oslepilo. Několikrát zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Znala to tu.

„To je zahrada u Kamenného mostu," hlesla. „Ale jak... Perla života," došlo jí najednou a otočila se na Theodora, který se kolem sebe se zájmem rozhlížel. Stáli v nádherné zahradě plné květin a vzrostlých stromů. Okolní zeleň prostupovalo měkké, zlatavé světlo zapadajícího slunce a z větví kolem visely desítky závěsných skleniček s hořícími svíčkami. Bylo to nadpozemsky nádherné. Mnohem krásnější, než jak si pamatovala. Naposledy tu byla jako dítě o letních prázdninách. Jezdila sem každý rok. I když věděla, že jde jen o iluzi, rty se jí roztáhly do širokého úsměvu. „Je to tu překrásné."