Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 24. Korespondence ~

Dveře bouchli a nastalo ticho. Slabé, namodralé světlo soumraku celou místnost topilo do přízračného šera. Neviděla mu do očí, rozeznala jen jeho siluetu. Okolní ticho narušoval jen zrychlený, bolestivě pravidelný tlukot jejího srdce. Mrazivý chlad, který se jí rozléval tělem s ní otřásl. Nelíbilo se jí to. Nemohl přece... On ne.

„Theo?" hlesla tiše.

Theodor, který měl do té doby křečovitě zavřené oči, je při zvuku jejího hlasu opět otevřel. Stále měl ty výjevy před očima. Cítil, jak jím vztek, zoufalý pocit žárlivosti a naprosto nepochopitelný pocit zrady hluboko v nitru otřásá. Trhavě vydechl a vykročil vpřed.

„The-" začala Hermiona, ale než stihla slovo dokončit, obtočily se kolem ní ruce v silném, až bolestivém sevření. Ucítila na rtech tvrdý polibek. Zapřela se celou svou silou o jeho hruď a pokusila se odtáhnout, jeho ruce si ji ale ihned přitáhly zpět. Vyjekla, když ucítila, jak jí mizí zem pod nohama. Napůl ji nesl a napůl vlekl směrem k posteli. K té samé posteli, v které s ním strávila celou včerejší noc, aniž by musela cítit strach.

Divoce kolem sebe bušila rukama i nohama, ale nemělo to sebemenší účinek. „Ne, The-" vykřikla, když zády dopadla na přikrývku. Hned ji ale opět umlčel. Měl horké, žádostivé rty, které se jí neodbytně a hladově přisály na ústa, krk, dekolt... Chtěla vykřiknou, ale zakryl jí pusu dlaní. Ruce, narozdíl od rtů, měl úplně ledové.

Držel ji, líbal, hladil. Chtěl ji celou. Od sebemenší částečky jejího těla až po poslední myšlenku. Chtěl aby byla jeho. Jenom jeho. Proč to nefungovala? Chtěl, aby se mu poddala. Chtěl, aby se v jeho hrubých dlaních uvolnila stejně, jako to předtím vidět v její mysli. Chtěl, aby pro něho sténala. Stejně, jako předtím v té koupelně pro Zabiniho.

Ale místo vzdechů mu byly v odpověď jen tlumené vzlyky. Zarazil se a odtáhl. Byla pod ním skrčená a třásla se tichým, zoufalým pláčem. Rukama svírala látku košile, zakrývajíce si nahá ňadra. Nejspíš si prokousla ret, protože jí po bradě stékala drobná krůpěj krve.

Tiše tam klečel a pozoroval, jak jí kapička krve stéká po krku dolů. Natáhl ruku k její tváří ale poplašeně před ním uhnula. Stáhl se zpátky. Měl pocit, že mu ten tichý zvuk hloubí díru přímo do srdce. Tohle nechtěl.

Přetáhl přes vzlykající dívku přikrývku a vyšel z pokoje. Ještě něž zmizel v chodbě, mávnutím hůlky zamkl dveře.

***

„Co se ti stalo?" svraštil Draco čelo, když vešel do kuchyně a naskytl se mu pohled na Zabiniho s přeraženým nosem, jak si nad umyvadlem chladí zranění kusem ledu. Z nosu mu tekla krev, takže když se k němu otočil s krvavým úsměvem od ucha k uchu, trhl s sebou.

„Ále, měl jsem s Theem jistou vyostřenou korespondenci," ušklíbl se Blaise.

„Korespondenci? Bydlíte spolu pod jednou střechou a posíláte si sovy s poštou?"

„Neposlal jsem svůj vzkaz zrovna po sově... Připevnil jsem ho na jinou šelmičku."

Draco začal uvažovat, jestli jeho kamarád neschytal taky jednu do hlavy. Mluvil úplně z cesty.

„A kde je Theo?"

„Co já vím, ať si jde klidně do horoucích pekel. Kurva, to bolí," zabědoval zmijozel a zkusil si prohýbat spodní čelist.

„Nefňukej."

„Mám ti taky jednu vrazit?" osopil se Zabini podrážděně na blonďáka. Draco zvedl ruce v obranném gestu a pro všechny případy od podrážděného přítele o trochu ustoupil. Vzal si ze stolu sklenici vody a raději se rozhodl vzdálit. Začínal mít podezření, že od té doby, co k nim do sídla přibyl jejich nový, vlasatý přírůstek, dělo se u nich neustále jedno drama za druhým.

***

Dveře slabě zaskřípali a do temného pokoje dopadl pruh světla z chodby. Pomalu přešel práh a mávl hůlkou. Vzápětí se na nočním stolku rozhořelo několik svíček. Měkká záře zalila nehybně tichý pokoj. Chvíli trvalo, než ji našel. Ležela stočená do klubíčka na přikrývce v rohu místnosti a spala. Vypadalo to, jako by se pokoušela vtlačit do stěn a zmizet.

Došel k ní a sklonil se. Oči měla zarudlé a napuchlé od pláče, krev ze rtu se jí rozmazala po tváři a vypadala jako zlověstná modřina. Nasucho polkl. Odhrnul jí z čela pramen spadlých vlasů, ale ani se nepohnula. Zvedl ji tedy do náruče i s přikrývkou a odnesl do postele, kam ji opatrně položil. Měl chuť začít křičet. Na Blaiseho, na ni, ale ze všeho nejvíc na sebe. To on jí ublížil.

To nepříjemné sevření kolem žaludku nepovolovala. Naopak, jakoby ještě víc zesílilo. Proklínal sebe i všechno, co udělal. Jestli k němu vůbec někdy cítila alespoň malý kousek důvěry, právě ho nadobro zničil. Sedl si na kraj postele a skryl hlavu v dlaních. Nepamatoval, že by mu kdy bylo takhle příšerně. Nehybně tam seděl několik minut a přehrával si v hlavě všechno, co se během těch několika posledních dní stalo. Snažil se rozplést vlastní emoce, ale přišlo mu, že se do toho akorát víc a víc zamotává.

Svlékl si sako, odhodil boty a položil se na postel. Dívka, které z pod peřin koukala jen hlava, neslyšně spala. Přejel jí prsty po tváři plné zaschlých slz a sklonil se, aby jí dal polibek na čelo. Nevěděl, jak to má odčinit.

„Prosím, odpusť mi to," hlesl a přitáhl si ji blíž. Rukou ji stále hladil po tváři a mezi polibky jí do vlasů šeptal tiché prosby. Měl chuť rozkřičet se a mlátit kolem sebe. Tak moc toužil něco rozbít na kusy. Ale nezmohl se na nic víc, než tichá slova plná hořké viny a lítosti.

Nevšiml si, kdy otevřela oči. Byly zarudlé a odevzdaně hleděly na ten nádherný baldachýn posetý hvězdami. Nehybně ležela a poslouchala jeho zlomený hlas.

„Odpusť mi to. Prosím, zapřísahám tě. Odpusť mi, Hermiono."

„To je poprvé, co jsi mi kdy řekl jménem."

Theo vzhlédl a zahleděl se jí do smutných očí. Slabě se na ni usmál a s překvapením sledoval, její výraz. Zdálo se mu, jako by mu úsměv nepatrně oplatila. Teď, když věděl, že ho slyší, jako by mu došla slova. Jen na ni dál nehlasně zíral, prsty stále přejíždějící po její tváři. Sklonil hlavu a zapřel se svým čelem o její. Byla studená a opět slabě podřimovala. Přitáhl peřinu víš a oba je přikryl. Usínal pod hvězdami unášený vůní měsíčku a slézu.