Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 7. Hůlková magie ~

Těch pár vteřin jí připadalo jako věčnost. Strnule stála a cítila jeho rty a jazyk, který se jí snažil násilím dobít dovnitř úst. Nedokázala se ani pohnout. Když stále nereagovala, podrážděně jí kousl do spodního rtu.

To jí probralo. Kousla ho taky, až bolestí zaúpěl. Hned nato musel rychle o krok ustoupit, protože se po něm ohnala prachovkou jako mečem. Naštvaně si přejel prsty po roztrhlém rtu, z kterého se mu řinul malý pramínek krve.

„Ty malá mrcho!" zavrčel a jedním krokem se dostal zpátky k ní. Vyškubl jí prachovkou z ruky a odhodil ji za sebe, kde s hlasitým rachotem spadla do kouta.

Chtěla ho od sebe znovu odstrčit, ale neměla šanci. Celou svojí váhou ji přirazil na knihovnu. Bolestně zasténala, když se jí do zad zarazili dřevěné police.

V hlavě jí tepala ostrá bolest. Jako požární alarm, který se jí rozléhal po celém těle.

Jednou rukou jí pevně sevřel obě její zápěstí, zatímco druhou jí zajel do vlasů a zaklonil jí hlavu. Znovu ji dravě políbil. Po jazyku se jí rozlila chuť jeho krve.

Nelíbilo se jí to. Každá buňka jejího těla proti tomu protestovala. Vzpírala se a chtěla ho odstrčit, ale vůbec to nešlo. Nechápala, kde se v něm bere tolik síly.

Trhla hlavou na stranu a vysvobodila své rty od těch jeho. Ruce se jí ale uvolnit nepovedlo. Zapíral se o ni celou svou váhou, až se nemohla skoro ani pohnout.

Když mu zmizely z dosahu její rty, bez váhání se vrhl na její krk.

„Přestaň," vyjekla, když jí přejel zuby po jedné z modřin po Zabinim. Nemusel ani moc přitlačit, aby se jí po zraněném krku rozlila štiplavá bolest.

Sevřel její vlasy ještě o trochu pevněji a zhluboka se jí podíval do očí. Potěšeně se usmál, když zjistil, že je má zalité slzami. Konečně v nich zahlédl strach, ale ještě více z nich byl cítit odpor a opovržení. Tak moc ji chtěl zlomit. Naučit ji, kde je její místo. Ovládnout ji. Donutit ji křičet jeho jméno.

Přiblížil své rty až k jejímu uchu a zašeptal: „Budeš dělat to, co chci nebo toho budeš šeredně litovat."

„Trhni si!" Řekla to tiše. Tak tiše, že to sotva slyšel, ale přesto v tom byl všechen vzdor, co vůči němu cítila.

„Však ono tě to přejde," zlověstně se usmál a přesunul svou ruku z jejích vlasů na zraněný krk. Pomalu přejel po nafialovělých modřinách, až zasténala. Přesunul svou dlaň níž přes prsa, břicho, boky až k vnitřní straně jejích stehen, kde začal vykasávat černou látku jejích šatů.

Když jí došlo, o co mu jde, poplašeně se zavrtěla. Konečně se jí ve tváři objevilo to, co chtěl. Panika.

„Ne," zaprotestovala, ale on si toho ani nevšiml. Věděl, že ještě nesmí, ale bylo to tak lákavé. Tak moc chtěl pokračovat. Cítil v tu chvíli neskutečné vzrušení.

Přejel po hladké látce jejího spodního prádla a jedním prstem zajel pod lem.

„Dost!" zakřičela pronikavě. Ve stejný okamžik z knihovny vylétlo hned několik svazků knih a jakási neviditelná síla ho odhodila dozadu, až musel ustoupit o dva kroky, aby nespadl.

Hermiona, která ztěžka oddechovala, si roztřesenýma rukama spěšně urovnávala své pomačkané šaty. Ani jeden nechápal, co přesně se to vlastně stalo. Bylo to skoro jako- ale jak by to mohlo být možné. Vždyť nemá hůlku!

Draco nechápavě hleděl na knihy rozsypané po podlaze. Těkal se svraštěným obočím z knihovny na vyděšenou Hermionu, která se bála třeba jen pohnout.