Pád do hadího hnízda (Dramione/Themione/Blamione)

~ 8. Na ostří nože ~

Stála nehybná jako socha a ostražitě sledovala vysokého mladíka. Měla nasazenou kamennou masku, ale stejně měla pocit, že z ní Blaise dokáže její strach bez problémů vycítit. Jako divoké zvíře ze své kořisti.

„Copak tě sem přivádí?“ začal konverzačním tónem, jako by mluvil se starým známým.

„Malfoy říkal, že tu mám uklidit,“ odvětila stručně. Byla vděčná za to, že její hlas zní víc odhodlaně, než se ve skutečnosti cítila. Blaise si konečně dooblékl své triko a pomalým krokem se rozešel. Stále z něj nespouštěla oči.

Snědý mladík se ležérně rozvalil na svou postel a ruce si složil za hlavu.

„Tak do toho,“ propaloval ji pohledem. Nešlo si nevšimnout, jak je napjatá. A to se mu líbilo.

Konečně se odhodlala pohnout. Otočila se zpět ke knihovně a začala s úklidem. Jeho pohled, vypalující jí díru do zad, byl sice nepříjemný, ale rozhodně byla vděčná, že jde jen o pohled. Dokud ležel na posteli, připadala si v relativním bezpečí.

Sledoval ji celou dobu, co se kolem něj pohybovala po místnosti a uklízela. Zdálo se, že Zabini nemá v plánu se nijak hýbat. Její ostražitost proto postupně klesala. Když už jí zbýval jen kousek, dokonce ji zaslechl, jak si něco pobrukuje.

Usmál se, na to čekal. Útočit je vždy nejlepší, když to dotyčný nejméně čeká. Je to pak větší zábava.

Potichu se vyhoupl do sedu na okraj postele. V duchu proklínal Theodora, že se vším tak moc otálí. Kdyby to bylo na něm, skočil by po ní už ten první večer. Dokonce měl podezření, že jim to jejich kamarád dělá schválně.

Dál sledoval její malou postavu. Nemohl si pomoct. Chtěl zase vidět ten její vystrašený pohled. Mávl hůlkou a tmavé závěsy se prudce zatáhly. Místnost se v tu chvíli ponořila do šera.

Hermiona, které už taky došlo, že se něco děje, se rychle otočila. Stačil jí jediný pohled na Zabiniho, aby věděla, že se blíží problém. Okamžitě nahmatala v kapse krátký nůž a začala pomalu couvat směrem ke dveřím na chodbu.

„Proč jsi zatáhl závěsy?“ začala. Její hlas už nezněl tak vyrovnaně.

„Vadí ti to?“ pousmál se a vstal. „Kdybych věděl, že to máš radši při světle, nechal bych je roztažené,“ zvedly se mu koutky do nevinného úsměvu.

„Zabiny, varuji tě. Nech toho. Nechci hrát tyhlety tvoje hry!“

„Už jsi asi taky zjistila, že mi to je celkem jedno.“ Cítil, jak se mu po těle začíná rozlévat vzrušení. Miloval ten její výraz. Ten strach, co se jí vždy objeví v očích kdykoliv se na ni podívá. Chtěl víc.

Zničeho nic se nečekaně rozběhl přímo k ní. Hermioně unikl z hrdla poplašený výkřik. Otočila se a rozběhla se ke dveřím, jak nejrychleji dovedla. Už byla u nich. Už brala za kliku. Už udělala první krok na chodbu, když se jí kolem pasu obmotaly dvě silné ruce.

Zoufale kopala a rozhazovala rukama na všechny strany, ale k ničemu to nebylo. Držel ji v pevném sevření a táhl ji zpět do ztemnělého pokoje.

Když se za nimi opět zavřeli dveře, svěsila ruce bezmocně kolem těla a snažila se trochu uklidnit. Srdce jí stále divoce tlouklo.

Přitáhl si ji blíž k sobě do pevného objetí a tichým hlasem jí zašeptal do vlasů: „Ale, ale, snad jsi nechtěla utéct.“

„Proč tohle děláš?“ pokusila se vzepřít, jako by snad měla sílu ho odstrčit. Blaise byl z těch tří nejvyšší a nejsilnější. Neměla šanci a moc dobře to věděla.