𝑰𝒏 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒘𝒊𝒕𝒉 𝒕𝒆𝒂𝒄𝒉𝒆𝒓 ᵀᵒᵐ ᴴⁱᵈᵈˡᵉˢᵗᵒⁿ

o1. Nový učitel

Nahoře se vyskytuje něco jako naladění na trochu přísnějšího Toma, protože když nepočítám tuhle knihu, je sladký jako muffin. Ale i tady se časem zlepší. Slibuji. Užívejte čtení <3

~•~•~•~

S blížícím se zazvoněním na první hodinu vběhla hnědovlasá Nina Wilsonová, dcera Owena Wilsona - ředitele této školy, do třídy jako divoká voda a vysloužila si několik pobavených pohledů svých spolužáků.

   ,,Ty se nenaučíš chodit brzo puso!", ozval se z úplně zadní lavice posměšek Chrise Hemswortha, nad čímž se rozesmála i celá jeho partička.

Nina už byla ale natolik zvyklá, že nad jeho uštěpačnou poznámkou jen protočila hnědými panenkami a jedním ladným pohybem se posadila do druhé lavice u okna, hned vedle své nejlepší kamarádky Sophie, která dnes svůj vzhled sladila opět do jemných pastelových barev. Světle růžové tričko se světle zelenou sukní sladila s bílým sametovým svetříkem a vše doplnila jednoduchými detaily, jako je mašle do jejích kratších, blonďatých loken, anebo všemožnými třpytivými náramky na svých rukou. Někdo by řekl, že na svůj věk se obléká příliš dětinsky. Nině se její styl ale líbil, a tak si vždy vedle své kamarádky připadala hloupě. A dnes tomu nebylo jinak. Rázem se ve svých kraťáskách a černém tílku necítila zrovna nejlépe.

   ,,Zase ti automat nechtěl vrátit peníze?", usmála se Soph a mírně kamarádku drcla do ramene.

Nina se nadechla k vyslovení odpovědi, ale v tu chvíli mezi ně strčil svou hlavu Bruno z lavice za nimi, čímž zhatil její plán.

   ,,Automat na kávu, co?", zasmál se a odhrnul si z obličeje dlouhé hnědé vlnité vlasy, které mu padaly do zelených, až smaragdových očí.

   ,,Jednou si asi počkám a půjdu ti pomoct ty peníze z té bedny vymlátit.", natáhnul Jonte své dlouhé nohy z pod lavice přímo na klín Soph a ruce složil za hlavu na znak pohodlné polohy. Ta si nad tím jen otráveně povzdychla.

   ,,Tak ale ten automat si nikdy nedá říct. Já chci jen svou kávu a drobné nazpět! A navíc jsem nepřišla tak pozdě ne?", snažila se Nina říci něco na svou obranu a schválně se podívala na své digitální hodinky ukazující přesně 7:47, ale nad tím se jen její parta kamarádů zasmála, a pak přesunula své pohledy k tabuli, kde se objevil ředitel školy Owen Wilson. Nikomu neunikl jeho malý úsměv věnovaný své dceři, kterou znal tak dobře, že podle jejích rozcuchaných vlasů poznal, že zase nestíhala na hodinu.

Když všichni ve třídě zaznamenali příchod ředitele, utichli a zvedli se z lavic na znak pozdravu, načež ředitel jen s úsměvem pokývl.

   ,,Dobrý den, posaďte se.", pokynul rukou a na to si zastrčil svůj blonďatý pramen vlasů za ucho. Všichni tak poslušně učinili a dál pohledem těkali k tabuli a hned na to ke dveřím. Moc dobře věděli, co je čeká.

,,Jak jistě víte, vaše třídní učitelka odešla na mateřskou dovolenou, takže do konce ročníku vás musí dovést někdo jiný. A vzhledem k malému počtu kantorů na této škole jsme proto přijmuli nového učitele.", oznámil holý fakt a rozhlédl se po třídě. ,,Příjdu pro něj, ale slíbíte mi děcka, že naši školu za tento poslední měsíc neztrapníte.", odlehčil ředitel situaci a všichni se rozesmáli.

Když odešel ze třídy, opět se po celé místnosti rozlehl šum, protože si studenti předávali své pocity.

   ,,Tak co myslíš?", naklonila se Soph k Nině, která měla pohled sklopený do knihy Romeo a Julie.

   ,,Myslím, že to bude nějaký důchodce, kterému za ten měsíc tak polezeme na nervy, že stihne dát výpověď ještě před tím, než my odtud odejdeme.", poznamenala brunetka a stále se věnovala knize.

"Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová."

   ,,Mohla bys alespoň předstírat zájem o konverzaci se mnou?", nadnesla uraženě blondýnka, ale i přesto se na konci věty zasmála.

   ,,Hmmm.", zabručela na důkaz, že dává pozor. I přesto se ale myšlenkami právě ocitala ve Veroně se zamilovaným párem. S něčím, co za svých osmnáct let nikdy nezažila. S něčím, čemuž se říká láska.

"Tvé jméno jenom je můj nepřítel.
Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.
Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha,
ni paže, ani tvář, ni jiná část,
patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?
Copak je po jméně? Co růží zvou,
i zváno jinak vonělo by stejně.
A tak i Romeo, nebýt Romeo zván,
by nebyl o nic méně drahocenný
než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno!
A za ně, které není částí tebe,
si vezmi mne!"

Rázem se ve třídě rozhostilo opět ticho, což mohlo značit jen jediné. Začetla se tak moc, že odsunula realitu. Rychle zavřela knihu a rozhlédla se po třídě. Naskytl se jí pohled na spolužáky, kteří stáli ve svých lavicích. Bezmyšlenkovitě se vymrštila ze židle a teprve potom pohlédla k tabuli, kde stál její otec a nový učitel. ,,Já tu Soph zabiju!", prolétlo jí hlavou. Nechápala, proč tentokrát do ní její spolusedící nedrcnula.

Kromě svého otce před sebou pozorovala i vysokého a mladého muže, kterému mohlo být nanejvýš tak pětadvacet let. Kratší hnědé vlasy se mu kroutily do malých prstýnků. Na sobě měl zdobenou černou koženku a černé přiléhavé kalhoty. Celý jeho vzhled doplňovaly stříbrné hodinky, což působilo i přes drsnější vzhled velmi elegantně.

S pevně sevřenou čelistí a mírným úsměvem na rtech se rozhlížel po třídě a prohlížel si prostředí, ve kterém s dospívajícími puberťáky stráví měsíc svého života. Pak se jeho pohled na chvíli zastavil na plnoleté studentce umění, zamilované do Shakespeara.

Její pohled se střetl s tím jeho. Hned si všimla nepatrného záblesku zvědavosti v jeho diamantově modrých očích, které nabíraly až šedavého nádechu. Od hlavy k patě jejím tělem rázem projela elektřina, které se nemohla zbavit. Ten pocit knedlíku v krku a horka jí zžíral. Prohlížela si ho moc dlouho. Pobaveně jí sledoval a ona rychle sklopila hlavu na své hubené ruce, složené na lavici.

,,Dobře, představení nechám na Vás. Buďte na pana učitele milí. Nashledanou.", rozloučil se ředitel a opustil místnost.

   ,,Dobrý den, posaďte se.", slyšela melodický hlas a otočila se opět za ním, přičemž uposlechla a posadila se. Tentokrát se ale snažila nenavazovat oční kontakt, jednou jí to bohatě stačilo.

,,Jmenuji se Thomas William Hiddleston a budu váš nový a taky poslední třídní učitel.", řekl a několik žáků, převážně žaček, se uchechtlo společně s ním. Tím smíchem, přičemž poukázal na své bílé zoubky vhodné na perfektní úsměv, zhypnotizoval nejspíše právě půlku třídy.

,,Kromě toho ale jak jistě víte, budu také váš učitel literatury a dějin umění.", podotkl, posadil se na roh učitelského stolu a ruce složil na hruď, které bylo určitě škoda schovávat pod bílé triko a koženku. ,,Nuže, teď jsem se vám představil, tak můžeme začít s vámi."

⋆⋆⋆