𝑰𝒏 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒘𝒊𝒕𝒉 𝒕𝒆𝒂𝒄𝒉𝒆𝒓 ᵀᵒᵐ ᴴⁱᵈᵈˡᵉˢᵗᵒⁿ

46. Deník - poslední část

30.6.

A je to tu. Přišlo mi vyzvání k dalšímu výslechu na policii. Ten parchant si šel postěžovat i k lékaři a zařídil si papíry o vážném zranění krku a zad s trvalými následky. Tohle mu ale nežeru. Až tak jsem mu neublížil. Jednou jsem mu jen vrazil pěstí a pak ho od sebe odstrčil. To, že se zapotácel, mu nemohlo způsobit vážné zranění. Hůř jsem to odnesl já než on. A to mám jen doživotní "hloupou" jizvu.

Nejsem schopný se soustředit na nic. Pořád myslím na Ninu. Tak moc mi chybí. Co budu dělat, jestli mě zavřou? To už bych ji nemusel vidět nikdy.

6.7.

Pro mé sluníčko

Milá Nino,
jestli tohle čteš, znamená to, že jsi na konci deníku. Tím pádem taky víš o mně úplně vše. Ani nevíš, jak moc lituji toho, že takové věci se dozvídáš až po dvou měsících vztahu a ještě ke všemu takovým způsobem. Já jsem ale bohužel takový. Neumím říkat podobné věci nahlas a upřímně do očí. Pokud by jsi ale chtěla pokračovat ve vztahu, slibuji, že bych se změnil a naučil ti vše říkat.

Asi tě zajímá důvod, proč jsem tě opustil a přitom tím sám od sebe odřízl jedinou radost na světě. Je to kvůli tomu, co jsem udělal v té hospodě. Půjdu k soudu a nejspíše tak skončím ve vězení. To je hlavní důvod, proč už nejsme spolu. Udělal jsem hroznou věc a nejspíše za to půjdu sedět do chládku.
Pamatuješ si ty dny, kdy jsem úplně zmizel? Strávil jsem většinu času na policii a nebo v nemocnici, kde mi ošetřovali to čelo, jenž jsem ti též zapřel a svedl to na ránu do dveří. Vždy jsem ti to chtěl říct. Chtěl jsem ti říct, co se doopravdy stalo a co se ještě dít bude. Nakonec mě ale strach a stud přemohl a vzešlo z toho.

Moc se omlouvám. Jsem hrozný partner. A to vše jen kvůli mým obavám, jestli bys mě milovala takového, jaký jsem.

Bál jsem se, jestli by jsi mě chtěla, kdyby jsi doopravdy věděla s kým máš tu čest. Holky většinou chcou frajírky s motorkou, bohatou rodinou a slibnou budoucností. To já ti kromě té motorky nemůžu nabídnout nic z toho. Jen své srdce, veškerý svůj čas a lásku. Nechci tě zklamat, ale to už se asi stalo.

Kdyby se náhodou něco špatného událo, zavřeli mě a my už se nikdy neviděli, chci aby jsi věděla jednu věc.

Miluji tě Nino.

S láskou, tvůj Tom

______

Mlčky seděla brunetka v místnosti s deníkem v klíně a snažila se pochopit, co se právě odehrálo. Zrychleně mrkala, ani nedýchala. Tohle byla poslední strana v deníku. Už žádný zápisek, žádná vzpomínka. Jen slova, která Ninu bolela. Smíšenými pocity to v ní jen vřelo. Byla naštvaná, že jí Tom neříkal vůbec pravdu. Zároveň byla krapet zklamaná z toho, že až tak moc jí nedůvěřoval, když jí to dal přečíst až teď. Nejvíce z toho všeho byla ale šťastná. Protože i po tom všem, co si přečetla jeho rukopis, byla pořád zamilovaná. Pořád chtěla nosit jeho oblečení, nasávat jeho vůni a škádlit ho. Objímat a líbat.
Jejich příběh mohl pokračovat.

"Půjdu k soudu a nejspíše tak skončím ve vězení."

   ,,No doprdele!", zakřičela Nina na celou místnost, když si uvědomila, co to Tom do deníku napsal. ,,Kolikátého je? A kdy je ten soud?! Jestli jsem ten deník přečetla pozdě!", začala nadávat a prudce se vymrštila z postele. Srdce jí tlouklo jako splašené a naráz jí přišlo, že čas je její nepřítel.

Vzala do ruky mobil a hodlala se vytočit telefonní číslo na Soph. Plán jí ale překazil někdo, kdo se hodlal zavolat dívce ve stejnou dobu.
,,Noták, kdo mě teď potřebuje?", zakňourala a na to zvedla hovor.
,,Prosím?"

   ,,Ahoj, tady Annie. Potřebuji tě. A ne jenom já.", ozval se ten jemný a známý hlas na druhé straně hovoru.

   ,,Annie, o co jde?", zeptala se nervózně a silně se kousla do rtu.

   ,,Nevím, jak je to teď mezi tebou a Tomem. Ale vím, že jste se ve škole hodně bavili a proto si myslím, že by jsi měla být tady."

   ,,Kde mám být? Co se děje?"

   ,,Sedím v soudní síni. Našeho učitele zažaloval nějaký chlápek a nevypadá to podle Sophie prý dobře. Je tu hodně lidí ze třídy. Ale ty tu chybíš."

   ,,Počkej, počkej - kde přesně je ten soud?"

   ,,Ty mluvíš s Ninou?", slyšela Sophiin hlas vedle Annie. ,,Dej mi ji."
,,Tak poslouchej, máš přesně dvacet minut na to, aby ses dostavila. Je mi jedno, jak to s ním máš, ale pomůžeš mu tím. Je úplně vyřízený. Není schopný ani mluvit, jak je rozhozený. Četlas deník?!", nadávala blondýnka a házela jednu větu za druhou, že Nina to nestačila ani vstřebávat a odpovídat.

   ,,Ano četla. A teď mi řekni, kam mám přijít!", vyštěkla brunetka, aby konečně dostala potřebnou odpověď.

   ,,Tady v Londýně. Kousek od školy. Mezi kavárnou a parkem. Vždyť ty víš kde. Nino -"

   ,,Jo jasně, jasně.", nestihla Soph dopovědět větu. Budoucí studentka vysoké školy zavěsila telefon. Měla dostatečné informace, takže teď zbývalo jen dorazit.

Přelétala z rohu do rohu. Ze skříně vytáhla bílou košili a černé kalhoty, pak hledala ponožky. Upravila se a nakonec se vrátila zpět k posteli a hodila si mobil do kapsy.
Rychlým krokem se z pokoje hodlala vydat přímo do centra Londýna.

Potíž byla v tom, že nepořádek v pokoji jí bojkotoval cestu. Dívka zakopla ve spěchu o tašku a málem upadla na zem. ,,Sakra, kdo sem ten krám dal!", zavrtěla hlavou a vyběhla na chodbu.
Schody scházela po dvou, někdy i po třech. Nebylo času nazbyt. Vše se rázem odehrávalo tak rychle.

   ,,To je dost, že jdeš.", řekla máma, pracující dole v kuchyni. ,,Už jsem myslela, že k tomu soudu nepůjdeš."

   ,,Cože? Moment, co se to tady děje ?", zarazila se Nina a zastavila se na chodbě, s klikou od hlavních dveří v ruce.

   ,,Tom nám ještě před odjezdem na chatu řekl všechno. Jaká je situace a co k tobě cítí. Jen nás prosil, ať ti to neříkáme, že to udělá sám. Ale asi to neudělal tak, jak měl.", pokusila se Lori o úsměv.

,,...-prosím. Ještě na poslední týden.", slyšela Tomův hlas, který zněl dosti zoufale.

,,Táta ho chce vyhodit? Ne, to by neudělal.", nechápala, proč Tom prosí a hlavně proč zní tak sklesle. Bylo to něco, s čím si začínala dosti dělat starosti. A ještě více starostí jí dělal tichý mámin pláč, který se spodním patrem rozlehl. ,,Co se stalo?"

,,Dobře. Ale jen do příští neděle."

Naráz se vše složilo do sebe jako puzzle. Všechno to tajení, divné chování jeho i rodičů. Všichni to věděli, jen ona se to dozvěděla tak pozdě. Nehodlala teď ale Tomovi něco vyčítat. Na to ještě čas přijde.
Teď bylo hlavní prioritou se tam dostat včas.

   ,,Hele mami, ráda bych si povídala, ale celkem spěchám."

   ,,Vím. Táta pojede s tebou. Jde k tomu soudu taky.", jakmile to dořekla, ze dveří koupelny vyšel ředitel školy, se sakem a kravatou.

   ,,Můžeme vyrazit?", zeptal se Owen a Nina se usmála.

⋆⋆⋆