𝑰𝒏 𝒍𝒐𝒗𝒆 𝒘𝒊𝒕𝒉 𝒕𝒆𝒂𝒄𝒉𝒆𝒓 ᵀᵒᵐ ᴴⁱᵈᵈˡᵉˢᵗᵒⁿ

45. Deník - čtvrtá část

31.5.

Ta maličká to vzala asi hodně špatně. V pondělí mi přišla od její mámy omluvenka, že jí není dobře a bude celý týden doma. Bože, jsem takový vůl.
Neměl bych jí poslat zprávu a omluvit se ? Nebo poslat jí kytici a čokoládu ? Ne, to ne. Mohla by si to vyložit jinak, než jak to myslím.

Tolik mi tu chybí. Když mám hodinu v té třídě, nedokáži se pořádně soustředit. Neustále musím myslet na ten polibek. Z jednoho činu se stala má droga. Potřebuji další.

Vždy když se rozhlížím po třídě, můj pohled spočine na druhou lavici, kde je prázdné místo. Nesedí tam dívka, co si místo toho, aby dávala pozor, čte Romea a Julii.

7.5.

Byla tam. Po mučivě zdlouhavém týdnu jsem opět spatřil její čokoládové očka, které se na mě tak zvědavě dívaly. A já to opět pokazil...

Dnes večer jsem byl pozván na párty mojí první třídy. To jsem samozřejmě nemohl odmítnout. Proto jsem na sebe hodil bílou košili, pohodlné šedé kalhoty a vyrazil jsem do domu jedné z mých žaček.

První půl hodina tam byla neskutečně nudná. Měl jsem pocit, že na barové židličce ve společnosti Isabel sedím už roky. Neustále mluvila o sobě. A když už se zeptala na něco mě, byly to otázky typu "máte přítelkyni?". Tolik mi připomínala Miu.
Hladina alkoholu mě ale neudržela jazyk za zuby a proto jsem odpověděl na vše, co se dalo.

Klopil jsem do sebe jednu skleničku oranžové šťávy za druhou. Z nějakého záhadného důvodu mi s přibývajícím množstvím přibývala i dobrá nálada.
A pak jsem ji viděl. Isabella mi právě vyprávěla příběh její ztracené kabelky, když jsem viděl nízkou brunetku stát ve dveřích. Dívala se na mě stejně, jako minulý týden v tom kabinetu, než se to stalo. Musí mě nenávidět.

Přišla k barovému stolku a já tajně doufal, že se posadí vedle mě. Chtěl jsem být s ní a poznat jí. Ona si ale nalila pití do skleničky a odešla. Ani se neohlédla. Díky pití jsem měl ale dost odvahy na to, abych vyrazil za ní.
Chytil jsem ji za loket a tak ji donutil, aby se mi podívala do očí. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem útěchu.

To, že mi polila zářivě bílou košili nakonec nebylo až tak špatné.
Spolu jsme se vytratili nahoru. Maličká byla naráz úplně jiná. Už nepůsobila tak nepřístupně jako první dny. Proto jsem toho hodlal využít. Nechal jsem ji, aby mi vyslékla košili.

PS: Kdyby se tohle dozvěděl její táta, jsem okamžitě bez práce.

Když se vrátila, aby mi oznámila stav košile, už jsem trochu vystřízlivěl z toho oranžového pitíčka. Proto jsem jí upřímně poprosil, zda by mi nemohla dělat společnost. Chtěl jsem jen sedět a  poslouchat její hlas.

A tak jsem poprvé byl s Ninou osamotě, abychom si popovídali. Bylo to něco úžasného. A její smích? Je ještě hezčí a roztomilejší, než jsem si představoval.

To, že jsem měl opět šanci dotknout se rtů té mladé dívky, ale asi ještě nezvládnu popsat. Chvěji se ještě teď.