Sicilian blood ✓

27. kapitola

FABRIZIO

,,Můžeš za sebou aspoň do prdele zavřít ty posraný dveře, když bleješ? Kdo to má tak dlouho poslouchat?!" zařval jsem stále ležící v posteli se zavřenýma očima na Thomassa, jenž zvracel jako o život už takovou hodinu vkuse. Nevím, kolik mohlo být přesně hodin, ale podle slunce, které k nám prosvítalo do pokoje skrz balkón tak strašně moc, že jsem z toho malém oslepl, mohlo být nějak ráno nebo dopoledne.

,,Ty vole, já tady trpím! Nech mě,-" ani to nedokončil, protože znovu začal zvracet. Mně už k tomu popravdě taky chybělo málo...Včas jsem polkl zvratky, který se mi už nahromadily v krku, a pomalu vstal z postele. Zalezl jsem raději na balkón a zavřel za sebou posouvací dveře, abych Thomassův ,,záchodový orchestr" nemusel slyšet.

Z malého dřevěného stolku na balkóně jsem sáhl po krabičce cigaret mého otce a vybral si z ní poslední cigaretu. Jaké to štěstí. Vložil jsem si ji ospale mezi rty a zapálil svým křiklavě zeleným zapalovačem. Poněvadž byla poslední, vychutnával jsem si pomalu každý šluk a kochal se u toho výhledem na vesnici. Venku nebylo ani živáčka, což není ani u nás v Palermu ani v Katánii, neboť v takto brzkých hodinách všichni Siciliáni a i celkově všichni Italové z Jihu mají ještě půlnoc a vstávají až kolem deseti, jedenácti hodin. Taková prostě naše "rutina" no...

Po dokouření cigarety jsem se rozhodl, že se vrátím zpět do pokoje. Dveře od balkónu jsem nechal otevřené, abychom tu měli krásný čistý vzduch a taky abychom tu neomdleli z horka, který panoval v celém našem hotelovém pokoji. ,,Bože můj! Já už nikdy nebudu pít! Nikdy! Nikdy!" zaslechl jsem zoufalý hlas Thomassa z koupelny. S pobaveným výrazem mi to nedalo a nakoukl jsem do koupelny, abych to jeho zoufalství mohl na vlastní oči vidět.

Spatřil jsem ho, jak klečí u záchodové mísy, kterou oběma rukama objímal, má na sobě ještě ze včerejška svoje tmavě modrý kalhoty, úplně rozepnutou bílou košili, vlasy rozcuchané do všech stran a hlavu položenou na záchodovém prkýnku. Vyprsknul jsem smíchy. ,,Ty čůráku, čemu se jako směješ?" hodil po mně vražedný pohled, který ale mně spíš připomínal chcíplou krysu.

,,Nebuď hned tak agresivní." řekl jsem mu se smíchem, založil si ruce na hrudi a zády se ležérně opřel o futra dveří od koupelny. ,,Alkohol je holt jed no." zamumlal jsem.

,,Když je to jed, tak proč ho chlastáš i ty?"

,,Protože jsou v mým těle bakterie, který potřebuju zabít." ušklíbnul jsem se na něj.

,,Jsi dement, vypadni. Akorát mě rozčiluješ ještě víc." řekl mi, u čehož mu stekla slina po bradě a já se musel znovu smát. Pohled na toho ožralého ňoumu byl prostě komický. ,,Počkej, až bude tobě jednou blbě. Já ti to oplatím." zamumlal skoro nesrozumitelně.

,,Bratříčku můj zlatej, mně nikdy nebude z chlastu blbě. Víš proč? Protože já už v tom mám léta praxe." vysvětlil jsem mu.

,,Každej není jako ty, že chlastá už od třinácti let."

,,To máš sice pravdu, ale vidíš, jak se to v budoucnu aspoň oplatí? Žádný zvracení, jen kapánek bolest hlavy." usmál jsem se, nad čímž jen Thomasso protočil očima a začal opět do záchodové mísy zvracet. ,,Fuj, jsi nechutnej. Kde se v tobě tolik zvratek bere? Dávej bacha, ať si nevyzvracíš nějaký orgány." řekl jsem se smíchem a zavřel za ním rychle dveře od koupelny, abych se na tu nechutnost nemusel dívat. 

Vlezl jsem si zpátky do postele a snažil se znovu usnout. Lehl jsem si na záda, dal ruce za hlavu, zavřel oči a naprosto vypnul mysl.

**********

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, šíleně jsem měl v puse vyschlo, ležel jsem na boku a polštář byl mokrej od slin.

,,Tvoje chrápání bylo slyšet po celý hale." ozval se v mojí blízkosti hlas otce.

,,Kolik je hodin?" zeptal jsem se se zívnutím a rozespale si promnul oči, ignorujíc otcovu poznámku.

,,Je už třičtvrtě na pět. Prospal jsi téměř celý den." uchechtl se otec.

,,Hm, to akorát za patnáct minut končí siesta a já se budu moct vidět s Audenzií." usmál jsem se a dal se do pozice pololehu.

,,Není ti po včerejšku blbě?" podivil se otec.

,,Vždyť mě už za ty léta znáš, otče." ušklíbnul jsem se na něj.

,,Včera jsi chlastal strašně moc...Měl jsem o tebe opravdu strach, Fabrizio." položil si dlaň na srdce.

,,Jsem v pohodě, otče, vážně." mrknul jsem na něj.

,,Pamatuješ si ze včerejška všechno?"

,,Samozřejmě! Brzo ráno jsme jeli ty, já, Thomasso a Lorenzo do Palerma pro dárek Claudii a Audenzii, potom jsem já a Thomassso šli chlastat a trochu si užít do striptýzovýho baru, no a nakonec jsme večer šli ty a já na námluvy ke Cavallarovým."

,,Proč jste šli s Thomassem do toho baru? Neslíbil jsi mi snad, že nebudeš dělat žádný blbosti?" zamračil se na mě otec.

,,Proboha, otče...Chtěl jsem si naposledy užít, než půjdu do chomoutu. Neříkej, že tys to taky tak neudělal." ušklíbnul jsem se na něj, načež se otec lehce začervenal.

,,Uhm...Mě nech stranou! Bavíme se tu o tobě! Tohle se nedělá, když ti na někom záleží, chápeš?!" zvýšil už až hlas.

,,Já vím, už se to nebude opakovat." mávl jsem nad tím rukou.

,,Teď už jsi zasnoubený, takže se podle toho laskavě začni chovat, slyšíš?! Už žádný kurvy, drogy a pařby!" vztyčil na mě varovně ukazovák.

,,Vždyť jo, prosím tě." protočil jsem očima a založil si ruce na hrudi. ,,Jinak, kde je Thomasso? Pořád mu je tak blbě?" změnil jsem raději téma.

,,Jo, pořád. Prý si ze včerejška dokonce nic nepamatuje. Teď je v hale a konečně jí první jídlo." odpověděl, nad čímž jsem se musel uchechtnout. ,,No nesměj se. Já už myslel, že ho odvezu do nemocnice, jak celý den vkuse zvracel." zase ten zamračený výraz...

,,To bude v cajku, není holt zvyklej hodně chlastat, ale časem si zvykne. Já to tak měl taky ze začátku,"

,,Už žádný takový ožíračky nebudou!" skočil mi s křikem do řeči. ,,To, co jste včera předváděli, bylo šílený! Malém jste se oba neudrželi na nohou a hulákali jste přes celou vesnici!"

,,Toho naděláš, otče...Neříkej, že ty ses tak nikdy neožral." zasmál jsem se.

,,Přestaň do toho plést pořád mě! Já mluvím teď o tobě a tvém bratrovi."

,,Já vím, že jsme to včera s Thomassem přehnali, pamatuju si to všechno, otče...Doteď mám v hlavě písničku Brucia La Terra." řekl jsem se smíchem.

,,Fuj, už ani tu písničku nevyslovuj! Mám ji takovou hlavu!" ukázal pomocí gestikulace ruk. ,,Minimálně rok ji nechci slyšet." dodal.

,,Tak to tě budu muset zklamat, otče. Já tu písničku chci mít hranou na svojí svatbě s Audenzií." usmál jsem se, nad čímž si on jen povzdechl a pokroutil hlavou.