Sicilian blood ✓

97. kapitola

AUDENZIA

Otevřela jsem oči a spatřila před sebou krásnou opuštěnou louku. Nechápala jsem, kde jsem se tu vzala, když jsem měla právě teď ležet na operačním sále, a ještě k tomu všemu na sobě měla teď místo nemocničního andělíčka krásné volánkové šaty na tenkých ramínkách. Co se stalo? Nedokázala jsem se zorientovat. Mé bosé nohy hladila čerstvě zasekaná tráva, rozpuštěné vlasy mi vlály v příjemném letním vánku a mé těhotenské bříško bylo pryč. Má postava byla opět štíhlá a neměla na mém již plochém břiše žádnou známku po jizvě od císařského řezu. Jako bych vůbec nebyla nikdy těhotná.

,,Haló? Je tu někdo?" zavolala jsem do prázdna a vydala se napříč svým obavám. Moje nohy mě vedly k velkému opuštěnému stromu. Něco mě na tom stromu lákalo, i přes to, že se zdál nijak zajímavý. Moje duše mě přemlouvala k tomu, abych se tam šla rychle podívat, a tak jsem i učinila.

Za velkým stromem se schovávala malá holčička. Měla na sobě stejně jako já bílé volánkové šaty a rozpuštěné tmavé vlásky, které ji sahaly po ramena. Vypadala jako moje miniaturka - stejné oči, stejné rysy v obličeji, stejné jednoduše všechno. Jako bych viděla samu sebe v pěti letech.

,,Jak se jmenuješ, holčičko?" poklekla jsem si k ní a pohladila ji jednou rukou po její hubené snědé ručičce.

,,S tatínkem jste mě pojmenovali Fabrizia." odpověděla a já zůstala jako strnutá. ,,Ale můj bratříček se už narodil, je podobný velmi tatínkovi." dodala a mně to v tu chvíli už došlo.

Já viděla vlastní dceru.

Svojí holčičku Fabriziu, která měla být mrtvá nebo ne? Kde jsem se to sakra ocitla?!

,,Zdá se mi to, nebo je to vše skutečné?" zeptala jsem se ji, přičemž jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy.

,,Můžeš být už napořád se mnou, ale musela bys opustit tatínka a bratříčka." vzala do svých drobných dlaní můj obličej a opřela své čelo o to mé.

,,Vezmu tě s sebou, jen mi řekni, jak se odsud dostaneme." řekla jsem mezi vzlyky.

,,Nemůžu, musím se vrátit do nebe a ty zpátky do světa lidí. Nesmíš tatínka s bratříčkem opustit, maminko. Oni tě potřebují víc než já." pustila po chvilce můj obličej a s pláčem se schovala zpátky za strom.

,,Počkej, prosím, já se bez tebe nevrátím!" zavolala jsem na ni s pláčem, postavila se na nohy a přistoupila k ní.

,,Ne, maminko. Máš před sebou ještě dlouhé roky šťastného života po boku tatínka a bratříčka. Musíš se k nim vrátit. O mě se bát nemusíš, vždycky na tebe budu koukat z nebe." její pláč ustál a nahradil ho lítostný úsměv. Vzala mě za ruku a táhla směrem, odkud jsem sem přišla.

,,Nemůžu tě tu nechat samotnou! Pusť mě!" vzlykala jsem stále víc a víc, ale ona v krocích nezastavovala. Pořád mě vedla do neznáma, odkud se vynořovalo bílé světlo.

,,Nejsem sama, maminko. Stará se o mě v nebi tatínkova maminka. Má mě moc ráda a hraje si se mnou." usmívala se už šťastně.

,,Tatínkova maminka?" podivila jsem se.

,,Ano, také je v nebi a na tatínka pořád myslí a ochraňuje ho." odpověděla. ,,A teď už musíš jít sama, maminko. Pokud nepůjdeš, není pro tebe odsud už nikdy cesty zpět. Budeš mrtvá." dodala a pustila mou ruku. Nedokázala jsem se s ní rozloučit. Měla jsem pocit, že se mi rozdrtí srdce na milion kousků. Byla tak krásná a vypadala tak opravdicky, že jsem nechtěla věřit tomu, že je to jen duch.

,,Vždycky tě budu milovat, i když jsem neměla nikdy možnost si tě pochovat v náruči. Nikdy na tebe nezapomenu, Fabrizio." usmála jsem se na ni přes slzy v očí, poklekla k ní a vtáhla ji do svého pevného obětí. Tenhle okamžik jsem si chtěla pamatovat do konce života.

,,Neplakej už, maminko, ale něco mi slib, ano? Až se ti za pár let narodí holčička, pojmenuj ji Mariangela. Babička by si to moc přála, aby měla jméno po ní." odtáhla se ode mě a setřela mi svýma ručičkama slzy, které mi tekly po tvářích.

,,Ale já už děti moct mít nemohu,"

,,Věř mi, že ano. Štěstí se na tebe usměje za pět let." bylo poslední, co mi řekla, a já už ji pak neviděla. Bílé světlo za mnou mě pohltilo a já se ocitla opět v nemocnici na operačním  sále...