Sicilian blood ✓

31. kapitola

FABRIZIO

Zlatavá koule se začala  přibližovat k nedozírné vodní ploše a při dotyku s mořskou hladinou začalo slunce krvácet. Čím více se potápělo do modrozelených hlubin, tím více se zrcadlila mořská hladina a její barva se měnila do nejrůznějších odstínů. A pak najednou slunce zmizelo za obzorem a to, že tu ještě před chvílí bylo, již prozrazovala jen růžovo-červená záře červánků v dáli nad obzorem. Ani nevím, jak dlouho jsme tu trávili čas, poněvadž jsem absolutně nevnímal nic než jen to, že jsem tu mohl den strávit s osobou, díky které jsem cítil, že mi nic už v životě nechybí...

,,Vždycky, když sem přijdu a trávím tu čas až do západu slunce, tak mám ze všeho různě smíšené pocity. Padne tu na mě smutek, panika, zlost i radost ze všeho zároveň," zašeptala vedle mě sedící Audenzia. Jednou rukou mě držela kolem pasu a hlavu měla položenou na mé hrudi, zatímco já ji jednou rukou hladil po zádech a nedokázal odtrhnout zrak z krásného západu slunce před námi.

,,A teď cítíš konkrétně co? Dokážeš to popsat?" zeptal jsem se.

,,Teď cítím něco, co jsem ještě nikdy předtím necítila. Je to něco, co cítím pouze v tvojí přítomnosti." vydechla a zvedla ke mně hlavu, přičemž se na mě usmála snad nejnádherněji za celou dobu, co jsem s ní strávil čas.

,,Doufám, že to nesouvisí s žádnou panikou, zlostí a smutkem...?" pozvedl jsem s obavami obočí.

,,Možná nervozita...?" usmála se křečovitě a odtáhla se ode mě.

,,Ale to mi neříkej. Ty se přede mnou pořád stydíš?" ušklíbnul jsem se na ni.

,,Přijde ti to směšný, co?" odvrátila ode mě zrak a upřela ho raději na moře před námi.

,,Ne, ale myslím si, že už nemáš žádný důvod se přede mnou stydět." řekl jsem ji s úsměvem a vtáhl ji do svého objetí, načež ke mně natočila zpět hlavu a na rtech se ji objevil malý stydlivý úsměv. ,,Já tě tu stydlivost odnaučím, neboj. Spolu to zvládneme." políbil jsem ji na čelo.

,,Fabrizio! Audenzie! Je načase už jít! Snad tu nechcete být do noci?" zavolal na nás náhle z dáli Roberto, jenž společně s Micelim relaxoval v leže na půjčených lehátkách.

,,Nechci jít ještě domů." zašeptala ke mně Audenzia s prosícím výrazem, abychom tu ještě zůstali.

,,A kdo řekl, že jdeme domů?" ušklíbl jsem se. ,,Půjdeme si někam sednout, najíst se...Co ty na to?" navrhl jsem a v duchu už přemýšlel nad restaurací Il paradiso di Romolo, kde jsem si s Thomassem a otcem dnes domluvil sraz.

,,To zní jako skvělý nápad. Už mám popravdě celkem hlad." uchechtla se nadšeně, načež se ode mě odtáhla a slezla z obrovských kamenů. Já ji následoval, vzal ji za ruku a společně jsme si to namířili za jejími bratry, kteří se ještě pořád nehnuli z místa. Roberto nás rentgenoval očima, zatímco Miceli s černými slunečními brýlemi na nose vypadal, že zřejmě usnul...

,,Miceli, ty spíš?" plácla ho rukou po noze Audenzia. Miceli sebou okamžitě pohnul ze strany na stranu, jako by jejím dotykem dostal elektrický šok, a prudce se postavil na nohy.

,,Jsem vzhůru! Jsem vzhůru!" vykřikl a roztáhl ruce do vzduchu, nad čímž jsme se všichni začali smát.

,,Sundej si ty brejle, ty vole. Už dávno není světlo." dal mu Roberto silný pohlavek.

,,Jau, brácha, ty vole! Ty dáváš stejně silný pohlavky jak táta!" křikl po něm Miceli se syknutím a zahákl si hned na to své sluneční brýle zvenčí do kapsičky od košile.

,,Ehm, ehm," odkašlala si Audenzia, aby na sebe upoutala pozornost, ,,s Fabriziem si chceme zajít ještě na jídlo. Jdete s námi nebo se tu budete hašteřit jak malí kluci?" nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se nad tím uchechtnout. Líbilo se mi, jak je drzá a nebojí si otevřít pusu ani na svoje starší bratry. Na takové křehké dívce jako ona to bylo roztomilé.

,,Samozřejmě, že jdeme s vámi!" prohlásil s přísným tónem Roberto. ,,Samotný bych vás nenechal ani minutu." dodal navíc, nad čímž jsem nenápadně protočil otráveně očima. Jeho starost o mladší sestru byla sice hezká, ale tohle už vážně přeháněl...Takhle omezovat mladou holku v 21. století, když už je zasnoubená? Kde to žijeme?

,,Roberto, přestaň. Tady Fabrizio se k naší sestřičce přece chová hezky. Dal bych klidně ruku do ohně za to, že by se nic nestalo." zastal se mě aspoň Miceli.

,,Přesně tak. Už nevím, kolikrát mám opakovat, že bych si nic nevhodného tady k Audenzii nedovolil. Vážím si ji a vážit i budu." řekl jsem jak s vážným tónem hlasu tak i výrazem, přičemž jsem se podíval na Audenzii a vzal ji kolem pasu.

,,Já chci mít ale vše pod kontrolou, dokud ještě nejste svoji, rozumíš?" promluvil Roberto ke mně a založil si ruce na hrudi.

,,Vždyť už máš vše pod kontrolou, Roberto." protočila nad tím očima Audenzia.

,,Neprotáčej těma očima, když mluvím vážně, Audenzie. Jednou mi za moji starost ještě poděkuješ." poukázal na ní Roberto ukazovákem.

,,Tím si nejsem jistá..." zašeptala, aby to neslyšel, a podívala se s úšklebkem na mě. Nezmohl jsem se na nic, než ji jen úšklebek oplatit.