Sicilian blood ✓

11. kapitola

FABRIZIO

,,Kde myslíš, že je její okno od pokoje?"

,,Fabrizio, tohle nebyl dobrý nápad! Jdeme odsud! Může nás ještě někdo vidět a budou nás považovat za úchyly!" zatahal mě za ruku naštvaně Thomasso, ale já ho od sebe hned odstrčil.

,,Nebuď jak holka a uvolni se. Nikdo nás tady neuvidí. Všichni se náramně baví v restauraci její rodiny." zašeptal jsem k němu, zatímco jsem pořád pozoroval malý dvoupatrový domek Cavallarových.

,,Jsi šílenej, jestli si myslíš, že vyjde ven." odfrkl si Thomasso.

,,Jen se neboj. Ona vyjde, já ji k tomu donutím." ušklíbnul jsem se a sebral ze země pár kamínků v úmyslu, že je hodím do oken jejího domu.

,,Počkej, to snad nemyslíš vážně?! Chceš ji do okna házet kamínky?" zadržel mě Thomasso.

,,A jak jinak se k ní mám dostat? Neumím lézt po domech jako spider-man." uchechtl jsem se tiše, načež jsem začal postupně jeden kamínek po druhým házet do oken.

Házel jsem je tak dlouho, dokud se v jednom z oken nerozsvítilo a já v nich nespatřil svou dívku...

*************

AUDENZIA

Mohlo být okolo třetí ráno. Moje rodina se stále nevrátila domů a já nemohla za celou dobu tvrdě usnout. Neustále jsem se převalovala v posteli, byla myšlenkami za Fabriziem a tiše plakala kvůli otci.

Oči už mi opravdu padaly únavou a když se mi malém konečně podařilo opět usnout, zaslechla jsem malou ránu ozývající se z okna. Leknutím jsem vyskočila do sedu a rozhlédla se po pokoji. Nikde nic. Ticho. Na sucho jsem polkla a rozhodla se v sedě vyčkat, jestli se rána ozve znovu.

Netrvalo dlouho a stejná rána se ozvala znovu a já sebou leknutím škubla. Co to sakra je? Pomyslela jsem si. Byla noc, já byla doma sama a z venku se ozývaly podivné zvuky...Vyděšená jsem rychle v pokoji sáhla na spínač a rozsvítila. ,,Bože, jestli je to Roberto, Miceli nebo Paulo, tak je přerazím! Takhle v noci mě strašit!" zamumlala jsem si pro sebe a namířila si to k oknu, kde jsem roztáhla závěs, abych se podívala, kdo se nachází venku před mým domem.

Roberto, Miceli ani Paulo to však nebyli. Pod velkým stromem naproti mému domu stál Fabrizio, který do mého okna házel malé kamínky a jeho mladší bratr Thomasso, který na něj házel s rukama v kapsách nechápavý výrazy.

Myslela jsem, že mě klepne. Nevěděla jsem, jestli se na Fabrizia za to mám hněvat nebo být šťastná.

Otevřela jsem okno, zapřela se dlaněmi o parapet a trochu se naklonila ven, aby mě jasněji viděl. ,,Co tu krucinál děláš?!" zavolala jsem na něj.

,,Přišel jsem si pro tebe."