Sicilian blood ✓

23. kapitola

AUDENZIA

,,Já se na všechno můžu vykašlat! Hajzl! Ať už se mi nikdy neukazuje na oči!" zakřičela jsem se slzami v očích, přičemž jsem praštila dlaní do kuchyňské desky, o kterou jsem se celou dobu opírala dlaněmi ve stoje.

,,Vždyť ten jejich rodinný bodyguard říkal, že tu budou do dvaceti minut a podívej! Dvacet minut už dávno uběhlo!" zakřičel rozčíleně můj bratr Roberto, který se společně se mnou, Micelim, Claudií, Paulem, malou Tucciou, malým Stefanem a otcem nacházel v naši kuchyni, kde jsme vždy všichni debatovali ať už o rodinných událostech nebo pomlouvali cizí...Klasika u nás Siciliánů...

,,Celý den jsem se připravovala a na co? Dneškem jasně dokázal, že mě má na háku!" vzlykla jsem a sklopila hlavu k zemi.

,,Tohle bych do Fabrizia teda neřekl...Já myslel, že tě vážně chce, sestřičko." povzdechl si Paulo.

,,Co jsem ti říkal? Už mi konečně věříš? Takoví chlapi jako on jsou hovada! Měla by sis najít někoho odsud." promluvil ke mně Roberto, načež si ke mně stoupl a vtáhl mě do svého objetí.

,,Asi máš pravdu...Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že takový chlap by mohl chtít holku z vesnice jako já! Měla jsem ti věřit, Roberto!" pevně jsem ho objala kolem pasu, položila mu hlavu na rameno a tiše se naplno rozplakala.

,,Tohle mu jen tak neprojde! Jakože se Rafaelle jmenuju! Takhle potupit mojí jedinou dceru...Ať ho za to stáhne peklo k sobě! Chcípák jeden zasranej! Proklínám ho!"  praštil rozčíleně otec dlaněmi do jídelního stolu, u kterého s ním seděla Claudia, která krmila ve své náruči malého Stefana flaškou umělého mléka a malá Tuccia, která se cpala čokoládovými bonbóny.

,,Můžete se všichni laskavě uklidnit? Ještě není konec večera. Může dorazit později," vložila se do toho Claudia.

,,Na pozdější hodinu se mu vysere pes! Nebudu na něj čekat do půlnoci!" zarazil Claudii s křikem Roberto, který mě stále objímal a snažil se mě utěšovat.

,,Asi tak! Nastavili jsme určitou hodinu a když on není schopný to respektovat, tak ať táhne do hajzlu!" přidal se otec s křikem k Robertovi.

,,No naschvál počkejme ještě do deseti. Když vážně nepřijde, tak tady všechno sklidíme a otevřeme restauraci." prohlásil s klidem Miceli.

,,Kdo kdy viděl, aby byly námluvy v deset hodin večer?!" plácl dlaněmi do stolu otec.

,,Já už na něj čekat nehodlám! Ať jde do hajzlu!" zařvala jsem, odtáhla se od Roberta a s brekem utekla nahoru do svého pokoje, kde jsem se zamkla, opřela se zády ke dveřím, pomalu sjela na zem, skrčila k sobě nohy a plakala stále víc a víc. Jednoduše to nešlo zastavit. Šlo to samo...Cítila jsem bolest na hrudi, nemohla pořádně dýchat...V duchu jsem na Fabrizia nadávala nejhoršími způsoby. I když jsme se spolu potají ,,zasnoubili", neznamenalo to nic...Pokud nejsou námluvy, nemůže být svatba, tudíž jako by žádný zasnoubení ani neproběhlo...

Po chvilce jsem uslyšela hlasité zatroubení auta z venku. Leknutím jsem vyskočila hned na nohy, setřela si slzy, které mi tekly po tvářích, a rozběhla se ke svému oknu, abych se mohla podívat, kdo to tak šíleně troubí...Před mým domem se nacházelo velké černé auto, už na první pohled drahé a luxusní. Jako první z něj vystoupil Fabriziův otec, pan Fantino. Měl na sobě černý padnoucí oblek s bílou košilí a v rukách držel velký puget rudých růží s nějakou malou černou taštičkou. Fabrizio však nikde.  ,,Audenzie! Už jsou tady! Pojď honem dolů!" vyrušil mě z pozorování křik Claudie z kuchyně.

S bušícím srdcem jsem se na sebe nejprve šla podívat do zrcadla, abych se ujistila, že nemám rozmazaný make-up. Posadila jsem se ke svému toaletnímu stolečku a v rychlosti vše důkladně zkontrolovala. Papírovými ubrousky jsem si opatrně utřela místa po rozmazané řasence od breku a nanesla si na řasy řasenku znovu, poté už jen napudrovala nanovo nos, tváře a rty obtáhla broskvovou rtěnkou, poněvadž mi rty za tu dobu čekání už vyschly a rtěnka ztratila svou výraznost.