Sicilian blood ✓

13. kapitola

AUDENZIA

,,Fab,-" nemohla jsem popadnout dech. Tohle jsem upřímně nečekala ani ve snu. Nevěděla jsem, co dělat, jak reagovat...Bylo to tak zatraceně nečekaný. Dal přede mě hotovou věc.
Pod tím návalem šoku a nervozity se mi do očí nahrnuly slzy.

,,Nechtěl jsem čekat až na námluvy, protože já chci tvoje svolení, ne tvýho otce a bratra." promluvil ke mně Fabrizio.

Já stále nebyla schopna žádného slova ani myšlení. Jako zhypnotizovaná jsem jen zírala na ten krásně třpytící se diamantový prstýnek, který držel mezi palcem a ukazovákem, a nemohla od něj odtrhnout zrak. ,,Pochopím, když řekneš ne. Jen jsem ti chtěl dokázat, co vážně pro mě znamenáš." pokračoval Fabrizio a chtěl se náhle zvednout ze země, jenže já ho zadržela. Konečně jsem se vzpamatovala a poklekla k zemi k němu.

Můj mozek sice říkal, že bych ho měla nechat jít, ale srdce si přálo, aby tu zůstal. Nemohla jsem si pomoct, ale rozhodla jsem se poslechnout své srdce...

,,P-počkej." vykoktala jsem a zadívala jsem se mu do očí. ,,Neříkáš to jen tak? Myslíš to opravdu vážně?"

,,Ano, myslím to vážně. Sice se neznáme moc dlouho, ale to se tady nikdo z Forza d'Agrò neznal, když se brali, no ne?" pousmál se. ,,Ale nechci tě do ničeho nutit,"

,,Říkám ano." vyletělo ze mě okamžitě, aniž bych si to uvědomila.

,,Počkej...Co?" vyvalil na mě oči. Zřejmě ani on nečekal tak rychlou odpověď. ,,Myslíš to vážně nebo si ze mě děláš srandu?"

,,Říkám ti ano, ty magore." ušklíbnula jsem se na něj, přičemž mi po tváři začaly téct slzy.

Fabriziovi se rozzářily oči a na tváři se mu vykouzlil široký úsměv. Chytnul mě za jednu tvář, políbil mě na čelo a bez jakéhokoli dalšího protahování mi následně na levý prsteníček nasadil onen snubní prstýnek. ,,Jestli si se mnou jen zahráváš, tak si mě nepřej, Audenzie Cavallarová."

,,To bych mohla říct i já o tobě." jen se nad tím uchechtl, vzal můj obličej do svých dlaní a zlíbal mi celý obličej kromě rtů. ,,Jau, tvoje strniště mě škrábe! Přestaň! " řekla jsem mu tiše se smíchem.

,,Zvykej si, protože odteď tě bude trápit pořád." uchechtl se znovu a pokračoval v roztomilým pusinkování...

*******************

,,Už se blíží! Pohni sebou, Fabrizio!" ozval ze z venku jeho mladší bratr Thomasso.

,,Vážně tu s tebou nemůžu zůstat?" obrátil se na mě Fabrizio s úšklebkem, sedíc na kraji mé postele, zatímco já v posteli ležela, přikrytá tenkou dekou až k dekoltu. Venku jsem měla jen ruce, poněvadž jsem se pořád musela dívat na svůj ,,nový" prstýnek a druhou rukou se ho opatrně dotýkat.

,,Zbláznil ses? Vypadni, ale okamžitě!" ukázala jsem hlavou na okno s pobaveným úsměvem.

,,Ani jen tak ležet? Uspat tě?" pořád to nevzdával.

,,To určitě. Vážně si myslíš, že jsem tak blbá, že nevím, o co by ti šlo?" uchechtla jsem se.

,,Dobře, vzdávám to, aspoň jsem to zkusil." zasmál se a sklonil se ke mně. ,,Ale pusu na rozloučenou bys mi mohla dovolit, když už jsi přijala můj prsten." pohladil mě palcem po tváři a přiblížil svůj obličej víc k tomu mému, přičemž se lehce otřel svým nosem o ten můj.

,,Že jsi mě požádal o ruku ještě neznamená, že ti budu vše dovolovat. Pokud chceš, abych byla tvoje žena, musíš respektovat moje pravidla. Žádný líbání na rty a ani věci spojené se sexem," zašeptala jsem blízko jeho rtů, přičemž jsem nasadila svůdný pohled a prsty přejela jemně po jeho zarostlé tváři strništěm.

Fabrizio se nad tím jen pousmál a chytnul mě za čelist, načež si olízl rty a těmi pak sjel k mému krku, do kterého mě celkem silně kousnul.

Instinktivně jsem nad tím tlumeně zasténala bolestí a s prohnutím v zádech natočila hlavu do strany, což jsem nejspíš dělat neměla, protože on nad tím spokojeně zavrčel a začal mi okusovat krk znovu, tentokrát však už něžněji.

Nedokázala jsem udržet svůj rytmus srdce v normálu. Místo na krku pulzovalo čím dál tím víc a já byla naprosto zmatená z toho, co se děje, ale zároveň měla problém nezačít tu vzdychat nad jeho tělem a úžasnými horkými rty.

Po chvilce jako by si to ale všechno uvědomil a odtáhl se ode mě. Skousnul si nade mnou s úšklebkem spodní ret a přejel mi palcem po koutku úst. Já se zmohla jen na pitomý uculení.

,,Fabrizio, tak kde jsi, do prdele?! Honem, polez! Jinak odsud uteču sám!" ozval se zase Thomasso z venku.

,,Vždyť už jdu." obrátil oči v sloup Fabrizio, u čehož však měl svůj zrak stále upřený na mně.

,,Jestli tě někdo z mé rodiny uvidí, tak máme průser oba dva!" zašeptala jsem vyděšeně posadila se.

,,Neboj se." usmál se na mě. ,,Na jak dlouho máš domácí vězení?"

,,Na týden, kvůli tobě." zamumlala jsem naštvaně a lehce do něj strčila. ,,Nemůžu ani před barák!"

,,To si děláš srandu..." pokroutil nad tím se smíchem hlavou. ,,Vždyť jsi už plnoletá. Nemusíš ho poslouchat,-"

,,Tady věk nehraje roli. Pokud žiju pod jeho střechou, musím ho poslouchat." skočila jsem mu do řeči.

,,Ježiš, to tě jako celý dny neuvidím?"

,,Nedá se nic dělat." předstírala jsem naschvál zdrcenou, protože jsem věděla, že on to jen tak nenechá.

,,Ale dá. Zítra sem za tebou přijdu přesně jako dneska, tak nechoď spát." řekl mi přesně to, co jsem očekávala.

,,To už bych raději neriskovala." zamumlala jsem nervózně a odkryla se.

,,Ale vždyť,-"

,,Jak můžu vědět, jestli na mě nebudeš zase zkoušet intimnosti? Být s tebou v místnosti, kde je postel, není bezpečný..." chtěla jsem to svést na něj, ale pravda byla taková, že jsem se obávala sebe, neboť v jeho přítomnosti jsem vůbec nic kromě něj nevnímala, nedokázala logicky uvažovat a pomalu byla i povolná, což se mi ani trochu nelíbilo!

,,Takže ty se bojíš, že tě ojedu?" uchechtl se. Nad tím slovem jsem okamžitě ucítila, jak se mi červenají tváře.

,,Já...um," nevěděla jsem, co k tomu říct.

,,Neboj se, proboha. Pochopil jsem, jak ti jde o tvojí čest a respektuju to. Neojedu tě ani tě nepolíbím na rty, pokud mi k tomu nedáš svolení." usmál se na mě a pohladil mě po odhaleném stehně, načež vstal z mé postele a namířil si to k mému oknu. ,,Tak se uvidíme zítra?"

,,Hnhmh, fajn." pousmála jsem se na něj a zkřížila si ruce na prsou.

,,Budu tu přesně včas, takže si připrav budíka." mrknul na mě s úšklebkem.

,,Joo. Už jdi, prosím tě." uchechtla jsem se a gestikulací rukou mu naznačila, ať už jde.

Fabrizio se na mě naposledy krásně usmál svými zářivě bílými zuby a poté slezl po žebříku dolů, zatímco já si opět lehla a s pitomým úsměvem na rtech pozorovala svůj zásnubní prstýnek. ,,Možná jsem se v něm mýlila. Možná má vážně oči jen pro mě." říkala jsem si sama pro sebe v duchu a během chvilky plná spokojenosti usnula...