Sicilian blood ✓

93. kapitola

FABRIZIO

Netrpělivě jsem čekal.

Se zatnutou čelistí a rukama za zády jsem hleděl z vysoké věže na výhled na moře a v hlavě si připravoval, jak budu mluvit s Gamboneovými. Na tenhle den jsem čekal celý měsíc, připravoval se na nejhorší. Otec mě varoval, že možná z té schůzky nic nebude a já akorát padnu do pasti, kterou pro mě připraví.

Počítal jsem proto se vším.

Nikdy neměli slitování, a proto jsem ho od nich naivně ani nečekal. Byl jsem připravený na boj. Byl jsem připravený na bolest, ale na prohru? Na prohru nikdy. Sice jsem nebyl mocný jako oni. Sice jsem nebyl mafián a ani se do mafiánské rodiny nenarodil, ale měl jsem svůj rozum. A můj rozum mi neustále říkal, abych se jen tak snadno nevzdal. Rozhodl jsem všechen svůj strach a slabost zakopat hluboko do země. Audenzia a můj syn teď pro mě byli těmi nejcennějšími věcmi a já bych se pro jejich záchranu klidně nechal rozkrájet na kusy.

,,Maurizio tě už očekává uvnitř. Měl by sis pospíšit, neudělal si kvůli tobě čas nadarmo." ozval se za mnou hlas jednoho z ochranky Mauriziovy rodiny. S kamenným výrazem na tváři jsem se k němu proto otočil čelem a pomalými kroky se s ním vydal ke schodišti, které z věže vedlo dovnitř hradu Ursino.

Chlap z jeho ochranky mě dovedl přímo až do jeho kanceláře, do které co jen člověk vešel, spadla mu čelist. Pokud jsem si myslel, že má rodina má luxus, Mauriziova rodina ho měla doslova prvotřídní. Kožené sedačky a celkově nábytek na míru, obrazy, koberec a lustr zde byly nejdražšího typu na každém rohu. Peněžitá částka tohohle všeho musela vyjít snad na miliardy.

V jeho kanceláři se s námi nacházeli i jeho otec, bratr a bratranec, kteří si mě prohlíželi s úšklebky na tváři a v rukách drželi buď sklenku čisté whisky nebo kubánský doutník. Na sobě měli jako vždy drahé černé obleky a vlasy ulíznuté gelem stejně jako dnes já.

,,Jen se posaď, Fabrizio. Dáš si něco k pití?" promluvil ke mně jako první Maurizio, sedíc za svým mohutným pracovním stolem.

,,Nepřišel jsem sem sedět ani si s tebou dát alkohol. Přišel jsem kvůli,-"

,,Já vím." přerušil mě s pobavením v hlase Maurizio. ,,Ale nejprve by ses na to měl napít. To, co uslyšíš, pro tebe možná nebude moc příjemné."

,,O čem to mluvíš?! Potřebuji vidět svojí ženu! Kde ji ukrýváš?!" zařval jsem už.

,,Uklidni se. Myslel sis, že ti ji dám jen tak? Takhle to u nás přece nechodí, to moc dobře víš, Fabrizio." Maurizio se stále bavil na můj účet, zatímco ve mně už pomalu vřela krev.

,,Co ode mě chceš, Maurizio? Abych tě tady na kolenou snad prosil?" odfrkl jsem si.

,,To by nebylo špatné, ale já vím, že bys to nikdy neudělal. Tvoje pýcha ti to zakazuje."

,,Tak co ode mě chceš? Já ti nic neudělal! Za co mě trestáš?! Proč jsi unesl mou ženu?!"

,,Jen mi hlavně neříkej, že jsi nevinný. Protože to uráží mou inteligenci a velmi mě to zlobí. Ty moc dobře víš, co jsi udělal a proč to tvá žena musela odskákat." postavil se, zvážněl v obličeji a s rukama za zády ke mně přistoupil.

,,Jestli myslíš postřelení Cabbrieliho, tak s tím na mě ani nechoď! On se tenkrát pokusil znásilnit mou ženu! Zabil bych ho, kdybych měl víc času!" rozhodil jsem naštvaně rukama a pohled zaměřil následně na Cabbrieliho, jenž stál kousek od Mauriziova pracovního stolu se sklopenou hlavou a usrkával ze své sklenky whisky. 

,,Nepřeháníš už? Chceš od nás, abychom ti vrátili ženu a chováš se přitom jako dobytek! Nejsi mafián, abys mířil se zbraní na každého, komu se tvá ženuška zalíbí!" zařval na mě protentokrát Maurizio. ,,Jestli ji chceš zpět, musíš si to zasloužit a napravit své činy." dodal poté klidnějším hlasem.

,,Jak zasloužit? Je to moje žena a nosí pod srdcem moje dítě! Mám právo na to ji získat od vás všech zpět!" znovu jsem zařval.

,,Nemáš na to právo, bohužel...Je teď v našich rukách, což znamená, že patří nám. Pokud ji chceš zpět, musíš nám dokázat, co vše pro tebe znamená. Protože slova nejsou činy, Fabrizio. Uděláš všechno, co ti odteď řekneme, rozumíš? A pak se možná uvidí, zda jsi odměny hoden." podíval se mi Maurizio přísně do očí a položil jednu svou ruku na mé rameno.